Článek
Když jsem poprvé uviděl budoucího tchána, působil na mě jako pořádný morous a despota bez smyslu pro humor. Ačkoliv většinou nedávám na první pohled, tady jsem se vůbec nemýlil. Když jsem ho žádal o Lucčinu ruku, připadal jsem si, jako bych ho žádal o bezúročnou půjčku. Zajímal se o to, co dělám, jaký je můj měsíční příjem, jestli vlastním nějakou nemovitost a zdali budu někdy něco dědit. Sečteno podtrženo, jestli mám prachy a jestli mají prachy moji rodiče. Ne, nemám prachy a rodiče bydlí ve starším domečku čekajícím na rozsáhlou rekonstrukci.
Jasně mi dal najevo, že od něj neuvidím nikdy ani korunu, protože on se musel také postarat vždy o sebe a o rodinu sám. Ano, postaral, měli kde bydlet a co jíst, ale jinak je nechal živořit. Tchyně byla ženou v domácnosti a v podstatě mu musela být za všechno vděčná, protože zatím, co ona se starala doma o děti a domácnost, bez jakéhokoliv přínosu do rodinné kasy ON byl pan živitel. Když jsem poznal Lucku a vyprávěla mi o otci despotovy, nevěřil jsem vlastním uším. Když jako malá chtěla nové boty, radši šla na brigádu, než aby mu řekla o peníze.
Divím se, že tchyně neměla svatozář po tom, co si s ním vytrpěla. Zemřela poměrně brzy a podle mě se stejně utrápila. On zůstal sám a byl zapšklý ještě víc než kdy jindy. My jsme s Luckou měli dům na hypotéku a občas chodili tchána navštívit, „aby se neřeklo.“ Většinou nám při návštěvě nenabídl ani kávu, aby ušetřil. O to víc nás překvapilo, když jsme se dozvěděli, že vyhrál pět milionů v loterii. Už to, že pustil korunu a vsadil, bylo nepochopitelné. „Zrovna on potřeboval vyhrát, když si celý život škudlí a má pod polštářem nejméně dva miliony,“ říkal jsem si.
Bohužel jsem přišel o práci zrovna, když jsme s Luckou čekali druhé dítě. Menší úspory padly během pár měsíců a podpora v nezaměstnanosti dohromady s mateřskou opravdu nestačily. Nutno podotknout, že to bylo zhruba půl roku po tom, co tchán vyhrál a nedal nám ani korunu. Snažil jsem se situaci vyřešit, ale nemohl jsem sehnat práci. Problém byl v tom, že jsem v poměrně mladém věku absolvoval operaci páteře. Dělalo mi problémy dlouhé stání a stejně tak i sezení. Na invalidní důchod jsem nárok neměl a hledání práce mi to komplikovalo, zejména se zdravotní způsobilostí.
Byl jsem tak zoufalý, že jsem zvolil poslední možnost a šel požádat tchána o finanční pomoc. Přišel jsem za ním jak žebrák z ulice a on mě nechtěl pustit ani k sobě domů. Když jsem mu popsal naší situaci a požádal ho o peníze, označil mě za příživníka. Ani jsem se neohřál a vyhodil mě z domu. Ještě ten den volal Lucce, že jsem mu byl vyhrožovat, že pokud mi nedá peníze, nikdy už neuvidí vnoučata. Lucka zvyklá se mu celé dětství podřizovat, by si o peníze nikdy neřekla a byla na mě naštvaná, proč jsem to udělal.
Opravdu se tchán snažil a já byl od té doby dle jeho přičinění před celou rodinou za příživníka, neschopného pitomce a vyděrače. Lucka se na mě zlobila, a já už nevěděl jak dál. Věci však neměly dlouhého trvání a situace se sama brzy vyřešila, když tchán zemřel. Dědil se majetek a peníze, a jelikož byla Lucka jediným potomkem, těšil jsem se na zadostiučinění. To jsem se ovšem hodně spletl. Tchán napsal závěť a v ní uvedl, že Lucka všechno zdědí jen za podmínky, že se se mnou rozvede. Asi vám nemusím říkat, jak to nakonec dopadlo.
