Článek
Současný systém je podle mého pohledu nastavený způsobem, který v sobě nese prvky totalitarismu. Z tohoto pohledu vzniká základní otázka: může v takovém systému vůbec existovat skutečná svoboda člověka? Jestliže je člověk řízen státem a pravidly, která vznikají uvnitř samotného systému, jen těžko může být jeho svoboda úplná. Neznamená to však, že člověk musí být zcela bez svobody. Znamená to spíše, že jeho svoboda má své hranice a že tyto hranice nejsou určovány pouze jím samotným.
Tato otázka však vyžaduje rozlišovat mezi samotnou existencí systému a způsobem, jakým působí na člověka. Každé společenské uspořádání vytváří určité hranice, protože společnost nemůže existovat pouze jako souhrn jednotlivých lidských vůlí, které by se navzájem nijak neomezovaly. Člověk vstupuje do vztahů s druhými lidmi a jeho jednání proto vždy nějakým způsobem zasahuje do jejich života. Samotná existence hranic ještě nemusí znamenat úplnou ztrátu svobody. Problém vzniká tehdy, když člověk přestává mít možnost vytvářet vlastní soud o těchto hranicích a pouze se jim podřizuje jako něčemu, co nemá právo nebo možnost pochopit, posoudit a případně zpochybnit.
Stát vytváří pravidla proto, aby mohl řešit problémy společnosti a udržovat určité uspořádání. Právě při řešení těchto problémů však může vytvářet další omezení člověka. Jedno omezení může vzniknout jako prostředek k řešení jiného problému. Člověk se tak dostává do situace, kdy pravidla, která mají společnost chránit nebo řídit, zároveň zasahují do jeho vlastního jednání. Problém proto nespočívá pouze v samotné existenci pravidel, ale také ve vztahu člověka k nim a v tom, zda rozumí tomu, proč existují, co od něj požadují a jaký mají dopad na jeho život.
Právě zde vzniká důležitý rozdíl mezi člověkem, který je omezený, a člověkem, který je pouze podřízený. Omezení může být součástí lidského života a nemusí samo o sobě znamenat, že člověk ztratil schopnost rozhodovat. Podřízení však může nastat tehdy, když člověk přestane své omezení vnímat jako něco, o čem může přemýšlet, a začne je přijímat jako něco, co za něj již rozhodlo. V takovém případě se hranice mezi vnějším omezením a vnitřním podřízením začíná stírat.
Svobodu proto nelze chápat pouze jako odstranění všech pravidel. Člověk by bez určitého uspořádání společnosti mohl získat jednu podobu svobody, ale zároveň by mohl ztratit jinou. Kdyby každý jednal pouze podle sebe a bez ohledu na druhé, vznikl by další problém. Svoboda jednoho člověka totiž může zasahovat do života druhého. Je proto třeba rozlišovat mezi svobodou člověka a jednáním bez jakýchkoliv hranic.
Člověk nemůže svou svobodu chápat pouze jako právo dělat všechno, co chce. Taková představa by přehlížela skutečnost, že nežije sám. Jeho jednání má následky a ty mohou dopadat na druhé. Vlastní vůli proto nelze oddělit od odpovědnosti. Jestliže člověk požaduje možnost rozhodovat sám za sebe, musí zároveň přijmout skutečnost, že jeho rozhodnutí mají důsledky, jejichž odpovědnost nelze vždy přenechat společnosti, státu nebo jiným lidem.
Určitá cesta ke svobodě však podle mého názoru existuje. Může vést skrze oddanost vlasti, ale také skrze aktivní vůli občanů. Oddanost vlasti zde nechápu jako slepé podřízení člověka státu. Člověk může být spojen se zemí, ve které žije, i se společností, ke které patří, a přitom si zachovat vlastní soud. Vztah k vlasti proto nemusí znamenat ztrátu vlastní vůle. Může být naopak založený na vědomém vztahu člověka ke společnosti a na jeho ochotě podílet se na jejím životě.
Oddanost vlasti není totéž jako oddanost každému rozhodnutí státu. Jestliže člověk ztotožní vlast pouze s mocí, která ji v určitém okamžiku zastupuje, může se jeho vztah k vlasti změnit v podřízení. Člověk může mít vztah ke své zemi a společnosti, a přesto si zachovat schopnost říci, že určité jednání systému nepovažuje za správné. Vlastní soud tím nemusí být odmítnutím společnosti. Může být naopak výrazem toho, že člověk svou příslušnost ke společnosti chápe vědomě a není ochoten ji zaměnit za slepé přijímání všeho, co přichází zvenčí.
Občan by podle mého názoru neměl jednat pouze pasivně, tedy pouze přijímat názory, pravidla a rozhodnutí systému jako něco, co nemůže ovlivnit. Pasivita zde neznamená pouze nečinnost. Člověk může být navenek činný, ale přesto může být ve svém myšlení pasivní, pokud pouze přebírá to, co mu předkládá společnost, moc nebo většina. Aktivní vůle proto začíná už u člověka samotného, u jeho schopnosti přemýšlet, pochopit a vytvořit si vlastní soud.
Tato pasivita je nebezpečná právě proto, že nemusí být na první pohled viditelná. Člověk může chodit do práce, starat se o rodinu, účastnit se společenského života a rozhodovat o každodenních věcech, a přesto může být v některých zásadních otázkách pouze příjemcem cizích představ. Vnější činnost sama o sobě ještě neznamená vnitřní aktivitu. Aktivní vůle začíná až tam, kde člověk přestává pouze přebírat a začíná sám posuzovat.
Vlastní soud však neznamená, že člověk musí automaticky odmítat všechno, co přichází ze společnosti nebo od státu. Vlastní soud vzniká teprve tehdy, když člověk není pouze příjemcem cizího názoru. Může přijmout pravidlo nebo názor druhého člověka, ale měl by vědět, proč jej přijímá. Rozdíl spočívá v tom, zda něco přijímá proto, že tomu porozuměl a považuje to za správné, nebo pouze proto, že mu to bylo předloženo jako skutečnost, kterou nemá zpochybňovat.
Právě zde se vlastní soud spojuje s otázkou poznání. Člověk nemůže vytvářet skutečně vlastní soud pouze z toho, co mu bylo řečeno. Musí se pokusit porozumět tomu, co přijímá, odkud to pochází a jaké to má důsledky. Vlastní soud tedy není pouze jiný názor. Je výsledkem určitého vztahu člověka k tomu, co poznává a přijímá. Člověk může dospět ke stejnému závěru jako většina, ale rozdíl spočívá v tom, zda k němu dospěl vlastním přemýšlením, nebo jej pouze převzal.
Jestliže člověk pouze přijímá to, co mu předkládá společnost nebo systém, dostává se do určité pasti současného uspořádání. Tato past nemusí být tvořena pouze přímým donucením. Může vznikat také uvnitř samotného člověka. Člověk si může zvyknout na to, že za něj rozhodují druzí, že jeho názory vytváří okolí a že jeho jednání určují očekávání společnosti. Potom už nemusí být k podřízení své vůle nucen zvenčí, protože část tohoto podřízení začne vykonávat sám.
V tomto okamžiku se vnější moc může spojit s vnitřní závislostí člověka. Systém nemusí člověka neustále nutit, pokud si některá jeho očekávání osvojí natolik, že je začne uplatňovat sám na sebe. Člověk pak může bránit vlastnímu jednání ještě předtím, než jej začne omezovat někdo jiný. Ne proto, že by mu bylo přímo zabráněno jednat, ale proto, že se naučil předpokládat, co může a nemůže udělat, co se od něj očekává a co by mohlo být odmítnuto společností.
Aktivní vůle naopak znamená, že člověk svůj život řídí vlastním jednáním a chováním. Neznamená to, že může řídit všechno, co se kolem něj děje. Nemůže odstranit všechny okolnosti svého života ani přemoci celý systém pouze svou vůlí. Může však rozhodovat o tom, jak na dané okolnosti odpoví a jak bude v jejich rámci jednat. Právě zde vzniká prostor pro svobodu, který člověku zůstává i v systému, jehož pravidla sám nevytvořil.
Tento prostor je důležitý proto, že člověk nikdy nebude mít úplnou kontrolu nad vším, co ovlivňuje jeho život. Vždy budou existovat okolnosti, které vznikly před jeho rozhodnutím, pravidla, která nevytvořil, lidé, jejichž jednání nemůže ovládat, a události, kterým nemůže zabránit. Jestliže by svoboda znamenala pouze možnost odstranit všechny tyto skutečnosti, člověk by byl téměř vždy nesvobodný. Svoboda proto musí být chápána také jako vztah člověka k tomu, co změnit nemůže.
Člověk přitom může jednat ve svůj prospěch, ale také ve prospěch většiny, pokud jeho jednání směřuje k tomu, co považuje za správné. Vlastní vůle proto nemusí být opakem odpovědnosti vůči druhým. Naopak předpokládá, že si člověk uvědomuje následky svého jednání. Jestliže rozhoduje sám za sebe, nemůže zároveň všechno, co z jeho rozhodnutí vznikne, přenechat odpovědnosti společnosti nebo systému.
Základním předpokladem takové vůle je pochopení systému a společnosti. Pochopení zde neznamená souhlas. Člověk může systému rozumět, a přesto s ním nesouhlasit. Může rozumět důvodům, proč určité pravidlo vzniklo, a zároveň považovat jeho důsledky za nesprávné. Teprve pokud rozumí tomu, proti čemu stojí, může vytvořit vlastní soud, který není pouze reakcí na něco, čemu nerozumí.
Tím se mění i samotný význam nesouhlasu. Nesouhlasit ještě neznamená být svobodný. Člověk může něco odmítat pouze proto, že tomu nerozumí, protože odmítá všechno, co přichází zvenčí, nebo protože přijal opačný názor od někoho jiného. Takový nesouhlas může být pouze jinou formou závislosti. Vlastní soud proto nespočívá ani ve slepém přijímání, ani ve slepém odmítání. Spočívá ve schopnosti posoudit to, s čím se člověk setkává, a přijmout za svůj závěr odpovědnost.
Člověk nemusí systém okamžitě přemoci, aby vůči němu mohl být svobodnější. To je důležitý rozdíl. Svoboda není pouze schopnost odstranit překážku. Je také schopností zachovat vlastní vůli v situaci, kdy překážku odstranit nelze. Člověk může být omezen pravidly, společností nebo mocí, ale stále může rozhodovat o svém postoji, jednání a o tom, zda svůj vlastní soud podřídí pouze mínění druhých.
Otázkou proto není pouze to, zda člověk přemůže systém, ale také zda dokáže přemoci svou vlastní závislost na mínění druhých i na představě, kterou má sám o sobě. Dokud podřizuje své jednání tomu, co si o něm myslí druzí, jeho vůle zůstává určitým způsobem závislá. Stejně tak může být závislá tehdy, když své jednání neustále přizpůsobuje tomu, jak chce být vnímán. V takovém případě může mít pocit, že jedná svobodně, ale jeho jednání stále určují představa o sobě a očekávání okolí.
Člověka tedy nemusí ovládat pouze moc, která stojí mimo něj. Může být ovládán také vlastní potřebou uznání, strachem z odmítnutí nebo potřebou odpovídat představě, kterou si o sobě vytvořil. Vnější systém a vnitřní závislost se tak mohou navzájem doplňovat. Jestliže člověk pouze odmítá vnější moc, ale nedokáže se osvobodit od vlastní závislosti na mínění druhých, jeho svoboda zůstává neúplná.
Tato vnitřní závislost může být někdy silnější než samotné vnější omezení. Člověk může mít možnost něco udělat, ale přesto to neudělá, protože se obává reakce druhých. Může mít vlastní názor, ale neřekne jej, protože nechce ztratit přijetí okolí. Může vědět, že určité jednání považuje za správné, ale ustoupí pouze proto, aby nepůsobil jinak než ostatní. V takovém případě vzniká rozdíl mezi tím, co člověk může udělat, a tím, k čemu se skutečně odhodlá.
Proto nestačí pouze změnit pravidla společnosti. Změna systému sama o sobě nemusí znamenat změnu člověka. Pokud člověk zůstane pasivní, může přijmout nové uspořádání stejným způsobem, jakým předtím přijímal to staré. Systém se potom může změnit, ale vztah člověka k vlastní vůli zůstane stejný.
Změna vnějšího uspořádání tedy nemusí automaticky vytvořit svobodnějšího člověka. Jestliže stále očekává, že za něj bude rozhodovat někdo jiný, může se pouze změnit ten, komu svou vůli předává. Člověk pak může odmítnout jednu autoritu a přijmout jinou, aniž by se změnil jeho vlastní vztah k rozhodování. Problém proto neleží pouze v tom, kdo rozhoduje, ale také v tom, zda člověk dokáže rozhodovat sám a nést důsledky svého rozhodování.
Svoboda proto nezačíná samotným odstraněním systému. Začíná člověkem, který se snaží pochopit jeho fungování a zároveň dokáže jednat z vlastní vůle. Takový člověk nemusí stát mimo společnost ani odmítat všechna pravidla. Musí však být schopen rozlišit mezi tím, co pouze přebírá, a tím, k čemu dospěl vlastním soudem.
Člověk se může odevzdat vlastní vůli teprve tehdy, když není pouze pasivním příjemcem toho, co mu nabízí systém a společnost. Odevzdat se vlastní vůli zde neznamená dělat všechno, co chce. Znamená to přijmout vlastní rozhodování jako něco, za co sám odpovídá. Vlastní vůle bez odpovědnosti by se mohla stát pouze jinou podobou bezohlednosti. Teprve spojení vlastní vůle a odpovědnosti vytváří možnost vědomého jednání.
Právě odpovědnost odlišuje vlastní vůli od pouhého prosazování sebe sama. Člověk může říct, že jedná podle sebe, ale pokud odmítá nést důsledky svého jednání, jeho vlastní vůle se může stát pouze požadavkem na vlastní právo bez přijetí povinnosti. Skutečná vlastní vůle proto není pouze schopnost rozhodnout se. Je také schopností stát za vlastním rozhodnutím.
Skutečná svoboda člověka tedy nespočívá v tom, že žije bez systému, společnosti a pravidel. Spočívá v tom, že si uvědomuje jejich působení, rozumí jejich hranicím a nenechá svou vlastní vůli zcela nahradit vůlí druhých. Člověk může být součástí společnosti, respektovat pravidla a přitom si zachovat vlastní soud. Svoboda se tak nestává nepřítomností všech omezení, ale způsobem, jakým člověk v jejich přítomnosti jedná.
Člověk nemusí nejprve přemoci celý systém, aby mohl začít být svobodnější. Musí pochopit, co jej omezuje zvenčí, ale také co jej omezuje uvnitř. Teprve z tohoto pochopení může vzniknout aktivní vůle, vlastní soud a odpovědnost za vlastní jednání. Právě zde začíná prostor skutečné lidské svobody.
Svoboda není stav, kterého člověk jednou dosáhne a potom jej již nemůže ztratit. Je neustálým vztahem člověka k tomu, co jej omezuje, k tomu, co může ovlivnit, a k tomu, za co může převzít odpovědnost. Člověk nikdy nebude rozhodovat o všem, ale právě proto musí rozlišovat mezi tím, co změnit nemůže, a tím, jak se k tomu postaví. V tomto rozlišení se vlastní vůle nestává popřením společnosti, ale způsobem, jak v ní člověk může zachovat vlastní soud.
Pokud tedy současný systém obsahuje prvky, které člověka omezují, samotné konstatování této skutečnosti nestačí. Člověk musí současně zkoumat vlastní vztah k těmto omezením. Může být omezen mocí, pravidly a společností, ale také vlastním strachem, potřebou uznání, pasivitou nebo závislostí na mínění druhých. Teprve pokud dokáže rozlišit mezi těmito vnějšími a vnitřními hranicemi, může pochopit, kde jeho skutečný prostor svobody začíná.
Právě v tomto prostoru spočívá vlastní vůle člověka. Ne v možnosti dělat všechno, co chce, ale v možnosti vytvořit si vlastní soud, rozhodovat podle něj a přijmout odpovědnost za své jednání. Člověk nemusí stát mimo společnost, aby mohl být svobodný. Musí však být schopen žít uvnitř společnosti, aniž by jí zcela odevzdal vlastní vůli.
