Přirozenost člověka mezi vlastním poznáním a vlivem společnosti.

Přirozenost může člověku poskytnout prostor stát se sám sebou, stejně jako se může stát prostorem, o který postupně přichází ve chvíli, kdy svůj způsob bytí podřídí vyšší mocnosti společnosti. Tato mocnost se nemusí projevovat otevřeným nátlakem. Může být skryta v očekáváních, společenských normách, kulturních představách i hodnotách, které člověk přijímá natolik samozřejmě, že je přestává odlišovat od vlastního poznání.

Právě tehdy se společnost může pohybovat na hranici pokrytectví a hříchu, protože člověku nenabízí pouze prostor ke společnému životu, ale současně vytváří podmínky, v nichž může ztratit vztah k sobě samému.

Taková ztráta nevzniká náhle. Člověk nezačíná žít podle vlastního poznání, ale podle představ druhých. Nejprve přebírá jejich očekávání, později jejich hodnocení a nakonec i jejich způsob uvažování. Postupně ztrácí schopnost rozlišovat mezi tím, co skutečně vychází z jeho vlastního bytí, a tím, co do jeho vědomí vstoupilo prostřednictvím společnosti.

Čím déle v takovém způsobu života setrvává, tím obtížnější je rozpoznat, kde končí jeho vlastní hlas a kde začíná hlas převzatý. Může se stát více zaujatým tím, jak je vnímán okolím, než skutečným poznáním druhých i sebe sama.

Právě zde se ukazuje význam poznání druhého člověka. Nepředstavuje pouze porozumění jeho slovům nebo činům. Znamená schopnost nahlédnout způsob jeho bytí, jeho prožívání i jeho vztah ke skutečnosti.

Teprve tehdy člověk překračuje vlastní představy, domněnky a soudy, které si o druhém vytvořil. Dokud zůstává uzavřený ve vlastních představách, nepoznává druhého člověka, ale pouze vlastní výklad skutečnosti. Zaměňuje své domněnky za poznání.

Skutečné poznání druhého proto současně otevírá hlubší poznání sebe sama, protože člověk začíná rozlišovat mezi tím, co skutečně poznává, a tím, co si pouze domýšlí.

Schopnost poznávat sebe i druhé je však od počátku ovlivňována prostředím, do něhož člověk vstupuje. Společnost nevytváří pouze ekonomické nebo politické rozdíly mezi lidmi. Současně vytváří rozdílnou míru vlivu, kterou jednotlivci i skupiny získávají nad způsobem života ostatních.

Tento vliv se neudržuje především silou, ale prostřednictvím kultury, tradic, výchovy, vzdělávání i společenských zvyků. Každá společnost vytváří vlastní představu o tom, co je správné, přirozené nebo žádoucí.

Člověk do tohoto prostředí vstupuje dříve, než je schopen samostatně uvažovat. Jeho vědomí se proto od počátku formuje v prostoru, který sám nevytvořil.

Přirozenost se proto v jednotlivých společnostech neprojevuje stejným způsobem. Ne proto, že by byla sama odlišná, ale proto, že je od počátku obklopena rozdílnými kulturními podmínkami.

Každá kultura vytváří vlastní soubor tradic, hodnot a zvyků, které určují, co je považováno za správné, přirozené nebo žádoucí. Některé tradice podporují rozvoj individuálního jedince a vytvářejí prostor pro jeho svobodné zrání. Jiné však mohou zasahovat do jeho zdraví, svobody i způsobu života natolik, že člověk přestává rozlišovat mezi vlastním poznáním a tím, co pouze převzal.

Právě z tradic vznikají zvyky. Zvyk nepředstavuje pouze opakovaný způsob jednání. Postupně se stává pravidlem, které nahrazuje vlastní úsudek.

Člověk pak nežije podle toho, co poznal, ale podle toho, co bylo dlouhodobě přijímáno jako samozřejmé. Čím déle je určitý způsob života opakován, tím více získává zdání přirozenosti, přestože může být pouze důsledkem společenského přizpůsobení.

Svoboda rozhodování se tak nevytrácí jedním rozhodnutím, ale nenápadným nahrazováním vlastního poznání automatickým opakováním převzatých způsobů života.

Jestliže se zvyk přestane zkoumat, proměňuje se v dogma. Dogma nepředstavuje pouze soubor přesvědčení, ale uzavřený způsob vědomí, který člověku brání překročit hranice převzatého myšlení.

Člověk opakuje to, co se naučil, aniž by zkoumal, zda jeho způsob života skutečně vychází z vlastního bytí. Může prožít celý život v přesvědčení, že jedná svobodně, přestože pouze opakuje naučené vzorce.

Zaměňuje opakování za zkušenost, protože nikdy nepodrobil svůj způsob života vlastnímu poznání.

Právě zde se ukazuje rozdíl mezi opakováním a zkušeností. Opakování samo o sobě člověka neproměňuje. Proměňuje pouze jeho návyky.

Skutečná zkušenost vzniká teprve tehdy, když se člověk vědomě setká se skutečností a dovolí jí zasáhnout vlastní způsob myšlení, prožívání i rozhodování.

Nestačí skutečnost pouze prožít. Člověk ji musí pochopit, zpochybnit vlastní jistoty a připustit možnost, že jeho dosavadní způsob života nebyl výrazem vlastního bytí, ale důsledkem převzatých představ.

Teprve tehdy se zkušenost stává zdrojem poznání, nikoli pouhou vzpomínkou na prožitou událost.

Z této zkušenosti vyrůstá nové porozumění vědomí. Vědomí nepředstavuje pouze schopnost vnímat svět. Představuje také schopnost zasahovat do vlastního způsobu bytí.

Tato možnost vzniká ve chvíli, kdy člověk začne naslouchat svému vlastnímu já. Nejde o odmítnutí společnosti ani o uzavření se před druhými. Jde o schopnost odlišit vlastní poznání od převzatých představ, podrobovat je neustálému zkoumání a nepřijímat je pouze proto, že jsou společensky rozšířené.

Člověk se tím postupně osvobozuje od odrazu druhých ve svém vlastním vnímání a přibližuje se své přirozenosti.

Přirozenost zde nepředstavuje návrat k instinktům ani odmítnutí společnosti. Znamená stav, v němž člověk jedná z vlastního poznání místo z představ, které o sobě převzal od druhých.

Neodmítá společnost, ale odmítá její nadvládu nad vlastním vědomím. Čím méně je jeho rozhodování určováno očekáváním společnosti, tím více se přibližuje vlastnímu bytí a tím jasněji rozpoznává, co skutečně vychází z něho samotného.

Přirozenost proto není útěkem od společnosti, ale schopností zůstat sám sebou i uprostřed jejího působení.

Lze namítnout, že člověk nikdy nemůže zcela uniknout vlivu společnosti, protože jeho jazyk, myšlení i způsob života vznikají vždy v určité kultuře.

Taková námitka je oprávněná. Člověk skutečně nemůže začít mimo společnost ani mimo dějiny. To však neznamená, že není schopen rozlišovat mezi tím, co převzal, a tím, co skutečně poznal.

Smyslem není zbavit se všech společenských vlivů, ale zabránit tomu, aby se staly jediným zdrojem vlastního vědomí. Svoboda proto nespočívá v neexistenci vlivů, ale ve schopnosti podrobovat je vlastnímu poznání.

Proti této námitce lze dále namítnout, že i samotné poznání člověka je vždy do určité míry utvářeno prostředím, a proto nikdy nemůže být zcela nezávislé.

Ani tato skutečnost však neruší možnost vlastního poznání. Ukazuje pouze jeho hranice. Právě vědomí těchto hranic umožňuje člověku rozlišovat mezi tím, co považuje za vlastní poznání, a tím, co je pouze nekriticky převzatým přesvědčením.

Člověk se tak nestává nezávislým na společnosti, ale stává se odpovědným za způsob, jakým společenské vlivy přijímá.

Jestliže se vědomí soustředí pouze na podněty, které člověka ovládají, začíná žít více pro očekávání druhých než podle vlastního já.

Takový způsob života může působit naplněně, přestože je ve skutečnosti utvářen cizími představami a převzatými hodnotami. Člověk si často ani neuvědomuje, že jeho rozhodování již nevyvěrá z jeho vlastního bytí, ale z potřeby naplnit očekávání společnosti.

Právě proto získává konečnost lidského života svůj zásadní význam. Připomíná člověku, že čas určený k poznání sebe sama není neomezený.

Každé rozhodnutí, které odkládá vlastní poznání ve prospěch převzatých jistot, současně zkracuje prostor, v němž může člověk skutečně porozumět sobě samému.

Záleží proto na individuálním jedinci, zda prostřednictvím vlastního poznání a zkušenosti rozpozná, čemu může předejít, nebo zda zůstane uzavřený ve světě převzatých zvyků, které nikdy nepodrobil vlastnímu poznání.