Článek
Nejinak tomu bylo i v případě mého dávno zapomenutého a po letech znovuobjeveného románu. Vrhnul jsem se do jeho dopsání se stejným zaujetím jako Eddie Orel z K-90 na olympiádě v Calgary. A to navzdory faktu, že sci-fi z prostředí futuristických Čech už v roce 2018 nebylo zdaleka tak neotřelé, jako by bývalo bylo na přelomu milénia. V roce 2000 jsem promarnil jedinečnou šanci křižovat na své bárce skoro neprobádaný oceán, v roce 2018 jsem už vplouval do výsostných vod Františka Kotlety, Romana Bureše či Miroslava Žambocha.
Zefkovo probuzení
Plavbu jsem si navíc ztížil vyprávěním v přítomném čase v první osobě, což by pařani nejspíš pojmenovali jako knižní First-Person Shooter. Chtěl jsem tím příběhu flákače Zefka probuzeného v roce 2452 dodat na dramatičnosti. Mým cílem totiž nebylo psát nějaké survival drama z postapo světa. Ale spíše zkusit co možná nejreálněji zmapovat, co taková situace udělá s nezodpovědným antihrdinou.
Přes veškeré úsilí mi dokončení románu trvalo bezmála čtyři roky. Jelikož mám rodinu, zaměstnání, kapelu a sport, musel jsem si pečlivě organizovat čas, abych vyšetřil prostor i na psaní. Nejvíc jsem toho udělal samozřejmě po nocích, ale notebook jsem nosil skoro všude – v kavárnách když jsem čekal, až dětem skončí kroužky nebo soutěže; nejraději však vzpomínám na osmou kapitolu, která se zrodila na dovolené v Bretani.
V minulém dílu příběhu mé knihy jsem se zmiňoval o své obsedantně-kompulzivní poruše. Při psaní se projevila tak, že kromě hlavního wordovského souboru s příběhem jsem vytvořil i několik dalších. Jeden s charaktery postav, druhý s časovou osou, třetí s popisem dobového oblečení, čtvrtý pak obsahoval slovník pro výrazy z budoucnosti, v pátém jsem evidoval nápady na potenciální název. Netuším, jestli něco takového používají jiní spisovatelé, ale já prostě potřebuju mít ve věcech řád. Jak říkáme my Češi: Odrnung muss sein.
Koncem roku 2021 byl rukopis hotov. A já měl radost. Jen jsem netušil, co mě ještě čeká.
Více o knize na https://maramuller.cz/
