Článek
Kázání na 22. 3. 2026
Biblická čtení: Ezechiel 37, 12-14; Římanům 8, 8-11; Jan 11, 1-45
Příběh o vzkříšení Lazara je textem, který podle ekumenického kazatelského plánu připadá na dnešní neděli. Je to text doslova nabitý zvěstí, jak už to v Janově evangeliu bývá. O tomto textu by se daly napsat celé knihy. Dnes se vám pokusím z jeho nepřeberného bohatství sdělit to, co se mi zdá pro dnešek nejaktuálnější.
Dnes mám mluvit o Lazarovi. O muži, který byl čtyři dny v hrobě. Chci k vám mluvit o tom, co se stane, když se člověku zhroutí svět. Víte, co je to „čtvrtý den“? To není jen datum v kalendáři. To je stav duše. Čtvrtý den je ten moment, kdy už je všechno definitivně ztraceno. Kdy už to v našem životě – v našich vztazích, v naší mysli nebo v našem srdci – začíná „páchnout“ rozkladem. Kdy jsme ty dveře nebo ten kámen sami raději přivalili, abychom tu zkázu nemuseli vidět.
V Janově evangeliu Ježíš do takové situace přichází schválně pozdě. Čeká, až se všechny lidské naděje rozpadnou. Proč? Protože chce ukázat něco, na co často zapomínáme: že pro Boha v našich životech neexistuje žádné „už je pozdě“. Někdy je to tak, že Bůh zasahuje, až když už nepočítáme s vlastními silami, nebo také tehdy, kdy mu paradoxně díky své rezignaci přestaneme překážet.
Dnes vám nechci vykládat teorie. Chci vám vyprávět o tom, jaké to je, když vás Bůh zavolá jménem z té nejhlubší tmy a vy najednou zjistíte, že jste v bezpečí. Že vše, čeho se děsíme v minulosti nebo v budoucnosti, ve skutečnosti neexistuje. Jediné, co existuje, je přítomnost. A jediná věc, kterou musíte udělat, je vyjít ven…
Vzkříšení Lazara je vrcholný zázrak, který Ježíš vykonal. Uzdravit někoho je ohromující. Ale vrátit mrtvého do života? Neuvěřitelné! Byli bychom rádi, kdyby se stejné zázraky děly i dnes. Je tolik lidí, kteří umírají předčasně, tragicky a zanechávají tady rodiny a malé děti. Musíme mít ale na paměti, že Ježíšovy zázraky jsou znameními. Ukazují nám, jak může Bůh svou přítomností působit v našich životech a vyvádět nás ze situací, které jsou beznadějné, kde už je z lidského hlediska „mrtvo“.
Ježíšův přítel Lazar onemocní. Jeho sestry Ježíšovi vzkážou, on ale ještě dva dny čeká. Jde, až když ví, že je Lazar mrtvý. Jde do naprosto beznadějné situace. Navíc mu v Judsku hrozí smrt. Ježíš nejen, že jde do beznadějné situace. On dokonce riskuje vlastní bezpečnost, obětuje se. Tak Bůh zjevený v Ježíši z Nazareta působí. Žádná situace pro něj není beznadějná. Naopak, právě tam chce být Bůh v Kristu oslaven a přivést člověka, který už v nic nedoufá, ke skutečné víře. Takový člověk potom pozná, že Bůh Stvořitel, který je láska, je jedinou skutečnou jistotou jeho života. Ano, někdy musíme být uvedeni do zdánlivě neřešitelných situací, abychom to pochopili. Je tam drobný detail: Tomáš vyzývá učedníky, aby šli s Ježíšem zemřít. Nakonec utečou. A právě toto selhání je připraví na přijetí Boží milosti po vzkříšení.
Ježíš přichází do Betánie. Lazar je již čtyři dny v hrobě. Jak říká Marta, když Ježíš chce, aby zvedli kámen: „Už je v rozkladu.“ Židé tehdy věřili, že duše se u těla zesnulého zdržuje tři dny. Čtvrtý den – to už je definitivní konec. Ježíš nachází truchlící sestry i truchlící zástup. Beznaděj je tam hromadná, kolektivní. Kolik kolem sebe vidíme takových zástupů, kterým zbyla jen upřímná soustrast a snaha nést spolu smutek.
Obě sestry říkají Ježíšovi: „Pane, kdybys byl zde, nebyl by můj bratr zemřel.“ Ano, to nepříjemné slovo kdyby. Vracení se do minulosti, přehrávání si scénářů. Kdybychom udělali to a to, bylo by vše v pořádku. Jenže ono už to nejde. Minulost je nezměnitelná. Marta ale projeví důvěru a Ježíš jí zvěstuje naději: „Tvůj bratr vstane.“ Marta si myslí, že se to týká vzkříšení v poslední den. Ale Ježíš tím myslí něco mnohem většího. Říká: „Já jsem vzkříšení a život. Kdo věří ve mne, i kdyby umřel, bude žít.“
Jeho naděje začíná už teď. Už teď a tady můžeme začít žít věčný život. Co bude po smrti, na konci věků, to je tajemství. Můžeme však vědět, že to, co do našich životů vnáší vztah s Bohem – tedy vědomí nepodmíněného přijetí Bohem, uplatňování lásky, soucitu a účinné pomoci – to je věčné, to přetrvá. To vytrhuje ze situací, kdy se zdá, že vše je v rozkladu.
Když Ježíš viděl pláč Marie i ostatních, rozhorlil se. Do očí mu vstoupily slzy. Ukazuje to, že Bůh trpí ve svém stvoření. Nejsme mu lhostejní. Bůh je láska. Před ním můžeme vylévat své smutky, bol i žal. On touží po naší upřímnosti.
Ježíš přichází k hrobu a nechá zvednout kámen. Nedbá na varování, že tělo je v rozkladu. Vzdává díky a volá Lazara mocným hlasem: „Lazare, pojď ven!“ Bůh nás zná více, než my známe sebe sama, a podobně jako Lazara nás volá jménem. Volá nás, abychom vstali. Z vlastních sil to nejde, ale Bůh nám dává sílu a moudrost. Chce, abychom otevřeli vše, co jsme v sobě zapečetili a uzavřeli. To, co je pohřbeno a „zazděno“, nás totiž otravuje a ničí. Bůh zjevený v Kristu chce náš život obnovovat. Je potřeba mu otevírat ty náhrobní kameny, kterými jsme zatarasili svá srdce. Některé kameny musíme odvalit my: kámen strachu, kámen hořkosti, kámen rezignace, kámen s nápisem „to nemá cenu“. A Bůh nás z toho všeho povolá ven.
Zemřelý měl svázány ruce i nohy, tvář zahalenou šátkem. Přítomní ho měli rozvázat a nechat odejít. I v tom je zvěst pro nás. Jsme tady jeden pro druhého. Máme si navzájem pomáhat, když vidíme, že nás něco svazuje. Tvář zahalená šátkem je symbolem zastřeného pohledu. Máme si pomáhat vidět to podstatné a odstraňovat vše, co by tomu bránilo.
Je ve tvém životě temnota překrytá kamenem beznaděje? Potlačená bolest nebo to, na co bys raději zapomněl? Jsou ve tvém životě neuzdravené rány? Bůh v Kristu je vzkříšení a život. Bůh je světlo a není v něm nejmenší tmy. Proto může prosvítit i nejhlubší temnotu. On chce, abychom se mu otevírali. Chce nám svou silou pomoci vybojovat zápasy, které se zdají beznadějné. Chce z nás vytvořit společenství, kde se navzájem rozvazujeme a pomáháme si dobře vidět.
Amen.
