Článek
Schopnosti jedince myslet, tvořit a pracovat jsou od narození zdokonalovány a lidé se nové věci nejen učí, ale současně znalosti a schopnosti využívají pro své uplatnění a zajištění svých potřeb.
V praktickém životě bohužel stále převládají pozůstatky doby otrokářské a závislost určená zákonem je vidět na každém kroku. Jde především o omezování svobody prodeje práce. Základním dokumentem tohoto stavu je „zákoník práce“, který svobodný prodej práce omezuje a dělí společnost na ty, kteří pracovní podmínky diktují a ty, co musí za odměnu poslouchat. Zaměstnanec nemůže svobodně po zaměstnavateli požadovat podmínky, které by mu vyhovovaly, možné to je jen podle dikce zákoníku. Opačně zaměstnavatel má uloženy povinnosti, které jsou stanoveny zákoníkem práce, bez ohledu na potřeby toho, kdo práci nakupuje.
V zemích, kde je možné svobodně svou práci nabídnout a svobodně sjednat pracovní podmínky je samozřejmě vidět i vyšší produktivita a větší úspěchy těch co práci nakupují. Samozřejmě panuje oboustranná spokojenost.
Příkladem svobodného prodeje práce jsou „svobodná povolání“, například spisovatel, zpěvák, hudebník atd., který si určí dohodou s tím kdo má zájem o jeho „práci“ co, kdy, kde, za kolik a další podmínky prodávané a zájemcem nakupované práce. Je to jednoduché. Buď se domluví, nebo ne.
Určitě všichni znají hlášku: „no za tohle ani náhodu“. Vztahy při prodeji práce a výsledků práce jedinců by měly být řešeny vzájemnými dohodami (resp. smlouvami) o provedení prací a vykonávané činnosti. Měly by obsahovat svobodně sjednané vztahy práci kupujícího a práci prodávajícího.
Jak mohou úředníci nařizovat soukromým podnikajícím osobám (všichni podnikatelé – skuteční vlastníci), kolik musí minimálně za práci vyplácet, jaké podmínky musí splňovat, jakou dovolenou či volno musí poskytovat či mnoho jiných nařízených povinností, které nemusí vyhovovat ani těm co práci prodávají, ani těm co jí kupují. Dochází k frustraci, nespokojenosti a nesmyslným řešením.
Příkladem může být situace, kdy má člověk na něco chuť, ale ne zrovna na to co mu jiní nutí. Raději počká na to, co mu chutná, než aby si zkazil žaludek.
Svoboda je o tom co chci a mohu. Společná dohoda je základem pro úspěch, nikoliv diktát a arogance jakékoliv z jednajících stran, která plní dikci nařízení úředníků.
Užitečnost zúčastněných stran je v tom, že si mohou sjednat pravidla dle svých potřeb. Mohou sjednat způsob poskytování volna či všechny ostatní vztahy nebo úhrady škod či sankce za nedodržení ujednání.
Chybí odpovědnost majetková i trestní pro úředníky a zaměstnance státu !!! Přijde náprava?
Svobodný vztah práci prodávajícího a práci kupujícího by měl ctít právo svobody rozhodování.
V okamžiku, kdy ten, co práci kupuje („zaměstnavatel“) musí nahlásit nástup toho co práci prodává spoustě institucí a následně je povinen platit odvody daní, zdravotního, sociálního a nemocenského pojistného. Proč???
Jsou snad lidé, které zaměstnává „nesvéprávní“??? Nemají své účty? Neplatí si sami za telefon, plyn, elektřinu, leasing či další služby? Proč si nemohou placení sjednat sami a dobrovolně? Třeba i se zaměstnavatelem za poplatek jako jednodušší řešení. Ale každý sám za sebe a svobodně! Samozřejmě to platí i pro placení daní. Tam platí současně povinnost každého jedince zaplatit ze všech svých příjmů. Komplexní řešení svobody a vztahů ve svobodné a spravedlivé společnosti řeší společensko-ekonomická formace Hodnotová ekonomika. Seznamte se s ní.
