Článek
Nekorektně o válce a válečni(í)cích.
Tak čtu o válce na Ukrajině, což rozhodně není jen speciální operace. Ani nemůže být, protože dnes, včera, bohužel i zítra budou umírat lidé. A to i lidé, kteří si žádný konflikt nepřáli, lidé , kteří chtěli jen (JEN!!!) žít, milovat se, vychovávat děti, těšit se s vnuky, cestovat, budovat….
Vůbec nechci kritizovat NGŠ, který má v popisu práce připravit armádu na to, co by nás mohlo čekat, připravit v mezích, které mu politici umožní a uloží. Jen evidentně není jeho úlohou řešit otázky politické za dobře honorované, někdy i hodně namistrované politiky.
Než budu pokračovat, něco prozradím. Přes VŠ diplom a bydliště ve velkoměstě (nutná kladná podmínka proti odmítnutí od některých rádoby intelektuálů), ale s černým puntíkem důchodového věku si z minulosti vybavuji zkušenosti z 2leté prezenční služby a 2× vojenského cvičení. Zkušenosti dobré, ale i nedobré i tragické, Ale jako otec dcer se mohu uklidnit, že tyto nejsou (alespoň doufám) v hledáčku služby v armádě….
Prozrazení mého já není samoúčelné je přímo záludné. Myslím, že každá bojechtivá persona by se mohla podobně představit a doplnit. Co?
Jak na tom je sama - např. ..jsem připraven (a) k bojovému nasazení; stejně i mí potomci, příbuzní, přátelé a druzi a všichni mají mou plnou podporu k zasazení do bojů, a navíc souhlasí a budou se sami hlásit a já jsem připraven(a) obětovat vše (?) ve prospěch bojového nasazení. Prostě na válečné pole slávy se těším a doporučuji apod. apod.
A nebo rád(a) já a moji blízcí bych se zapojil(a), ale mám „modrou“, tedy nevoják, mám věk, horší zdraví apod. apod., důvodů jsou tisíc /a jedna noc…/. Nejhorším důvodem pro ALE je to, že vlast mne potřebuje, abych vedl statečné projevy z klidu kanceláří, příp. s poznáním určeného krytu či záložního pobytu a nechat si nadávat do gaučových válečníků.
Mezi důvody neuvádím, ale asi bych měl, 100leté pomníčky ve stovkách obcí v naší zemi, jako stoletou připomínku první ze světových válek. Alespoň pro mne je to ovšem jeden z důvodů, proč se fanaticky nehlásit jen k jedinému a to vojenskému řešení. Na omluvu, i když jsem snad schopen pochopit historické (často tragické) milníky vztahu Ukrajiny a Ruska vč. jejich úskalí, nejsem schopen a ochoten bezmyšlenkovitě přijmout válku, její vznik a dopady.
Nedávno byla připomenuta díla E. M. Remarqua. Tento nezapomenutelný autor v konkrétních zážitcích i svých (ve světové válce byl zraněn) ukazuje hrůzy válečných dob, dopady do domovů a to jak je ve válce všudypřítomná smrt. Nebyl slepým pacifistou (viz i román „Jiskra života“) a nebyl sám. Hlava XXII Josepha Hellera jen jiným stylem neříká nic jiného. To pomíjím naše autory i další protiválečné, zmíním jen jednoho, kterého si Heller vážil i a citoval - Jaroslava Haška. Byť se nyní někteří bojovníci snaží ukázat, že Švejk je pokřivené zrcadlo statečných českých a moravských bojovníků. (Raději nepřipomínat Žižku ani Bělohorské obránce Prahy a po 4o letech mlčení o zápaďácích ve 2. světové válce čeká na ty Svobodovy východňárce ještě pětiletka ticha).
A tak si vyslechneme např. jednoho politika (ministra ?), že on může o tomto tématu klidně hovořit neb má tzv. modrou knížku a jak označil exprezident jednu dámu (nebo více) jako válečnici, tak bych jí upřel srovnávat podmínky supervybavené střelnice s milovanými pistolemi a předváděčku s útočnou puško AR 15 (mimo jiné vražedná zbraň ze školy v Parklandu) s podmínkami ve skutečné válce. Ty skutečné podmínky jsou jiné a po „výkonu“ na střelnici či ve studiu se vojáci nevracejí odpočívat do pohodlných bytů.
Pouhá hra na statečnost neplatí na frontě. Přes modernu ve zbraních, masové používání dronů a dalších bezpilotních vymožeností se realita na zemi blíží zákopové válce, kterou popisuje právě Remarque. Se vší bídou v zásobování, zimou, špínou, krví, službami a trvalým ohrožením a dále to nechci rozepisovat.
Proto chápejme i to, že tolik lidí volá po a vyjadřuje se pro ukončení střílení a válčení, které neznamená, že útočník to co dobyl, si ponechá. Ani to neznamená zatracení hrdinství bránících se vojáků i hrdinství rodin a lidí válkou zasažených. Případné příměří znamená jen zastavení přímých bojů a možnost (jen možnost) jednání. Podmínkou je ale zastavení válečných akcí s cílem zastavení umírání a ničení.
Války končí jednáním a dohodami, ať se nám to líbí nebo ne a dohody mohou vznikat jen při jednání…. Ale usilujeme o to? A s reálnými předpoklady ? Nejen papež, už i náš prezident připomenul, že války konči nejen bojem, ale i na poli diplomacie. My ovšem možná počkáme, až nám někdo zavelí, nemusíme namáhat vlastní rozum. Ale třeba pak budeme papežštější než ten skutečný, což jsme už nejednou dokázali.
