Článek
Když člověk začne pečovat o svého rodiče, partnera nebo jiného blízkého, brzy zjistí, kolik věcí je potřeba zařídit. Léky, jídlo, hygiena, návštěvy lékařů, nákupy. Do toho práce a vlastní rodina.
Člověk se soustředí na to, co je potřeba udělat. Někdy ale v tom všem snadno zapomene, že nejde jen o péči, ale také o společný život.
Při přípravě desatera pro pečující jsem se chtěl zaměřit právě na obyčejné věci, které mohou každodenní péči usnadnit.
Ne všechno musíme dělat za druhého
Když nám blízký začne potřebovat pomoc, často převezmeme i to, co ještě zvládá sám. Je to rychlejší a máme jistotu, že je hotovo.
Jenže když člověku postupně ubývají možnosti rozhodovat o vlastním životě, každá drobnost, kterou může udělat sám, má svůj význam. Může prostřít stůl, zalít květiny, vybrat si oblečení nebo pomoct s přípravou jídla.
Nejde o to, aby všechno zvládl bezchybně. Důležité je, že se může dál zapojovat do běžného života.
Podobně je to s denním režimem. Známý čas jídla, oblíbená hudba, fotografie nebo krátká procházka mohou přinést pocit jistoty. Někdo rád chodí ven, jiný si raději sedne ke kávě a poslouchá rádio. Není potřeba vymýšlet program za každou cenu. Má smysl zachovat to, co má člověk rád a co mu jeho možnosti dovolují.
Když se nedaří domluvit
Pečující někdy zažívají situace, kdy blízký odmítá pomoc, nechce jíst nebo se rozčílí kvůli něčemu, co nám připadá úplně běžné. Když jsme unavení a máme před sebou další povinnosti, trpělivost rychle dochází.
V takové chvíli nemusí pomoci další vysvětlování. Někdy je lepší dát člověku chvíli čas, mluvit klidně a zkusit přijít na to, co mu vadí.
Samozřejmě jsou situace, kdy je potřeba jednat kvůli zdraví nebo bezpečí. Ne všechno lze odložit. I tehdy ale záleží na tom, jak s člověkem mluvíme a jestli mu necháváme prostor vyjádřit, co chce nebo nechce.
Péče není jen soubor úkonů, které je potřeba splnit. Způsob, jakým pomoc nabízíme, může být stejně důležitý jako pomoc samotná.
Domov má zůstat domovem
S přibývajícími obtížemi začneme řešit bezpečnost. Odstraníme překážky, upravíme koupelnu, pořídíme lepší osvětlení. To všechno může být důležité.
Neměli bychom ale zapomínat na to, že člověk potřebuje ve svém domově také něco známého. Fotografie, oblíbené předměty nebo věci na obvyklém místě mu mohou usnadnit orientaci a pomáhat zachovat pocit domova.
Při úpravách prostředí proto stojí za to přemýšlet nejen nad tím, co nám připadá praktické, ale také nad tím, co je důležité pro člověka, který tam žije.
Kdo se postará o toho, kdo pečuje?
Na vlastní odpočinek se často dostane až ve chvíli, kdy je všechno ostatní hotové. Jenže ono bývá pořád co dělat.
Pokud péče stojí hlavně na jednom člověku, je potřeba přemýšlet, jak dlouho to tak může fungovat. Co se stane, když pečující onemocní? Kdo pomůže, když už nebude mít sílu nebo si bude potřebovat odpočinout?
Přijmout pomoc není selhání. Někdy se mohou zapojit další členové rodiny, jindy je potřeba hledat sociální službu nebo zajistit zdravotní péči.
A ne vždy je řešením přidat další službu. Může se ukázat, že jednotlivé formy pomoci na sebe nenavazují, rodina neví, na koho se obrátit, nebo většina povinností zůstává na jednom člověku.
Pak je potřeba podívat se na situaci jako na celek. Co už funguje? Co chybí? Co lze změnit, aby péče byla zvládnutelná pro rodinu a zároveň odpovídala potřebám člověka, který ji potřebuje?
Nemusí být všechno perfektní
Desatero pro pečující není návod, podle kterého má rodina každý den postupovat. Každý člověk je jiný a každá situace má své hranice. Co funguje u jednoho, nemusí vyhovovat druhému.
Někdy se podaří procházka, společné jídlo i všechny naplánované věci. Jindy se zvládne jen to nejnutnější. I to patří k péči.
Neměli bychom při ní ztratit ze zřetele samotného člověka. Jeho zvyky, přání, vztahy a možnost rozhodovat o věcech, které se ho týkají. A neměli bychom zapomínat ani na ty, kteří péči zajišťují.
Někdy stačí podat ruku, dát si spolu kávu, pustit oblíbenou písničku nebo chvíli posedět.
Ne proto, že tím vyřešíme všechny starosti. Prostě proto, že jsme spolu.
