Článek
Což o to, psy milujeme s manželem oba, ale svůj klídek taky. Když konečně po pár letech začala mít Týna rozum, ječela jen občas a nechala se pohladit, aniž by nám samým nadšením skákala po hlavě, ukázalo se, že si na nás někdo tam nahoře zasedl. To už jsme měli koně a jak jsme brzy zjistili, Týna se jich hystericky bála. Na ranči jsem ji musela nosit, abych ji nezašlápla, protože se mi doslova lepila na nohy. Bylo mi líto nechávat ji samotnou doma, ale nedalo se nic dělat.
Na ranči bylo psů dost a někteří tam i bydleli. Pomáhala jsem majitelům s péčí o ně, když odjížděli. Z cest po závodech jednoho dne přivezli mrňavé štěňátko, sotva šestitýdenní, prý ho psí matka odvrhla a majitelé se o něj nechtějí starat. Takové to štěňátko - nechťěňátko. Maminka je prý Boston teriér, to bylo vidět na první pohled. Otec nikoliv neznámý, ale Jack Russell teriér.
Prý, jestli se o něj nepostarám. Samozřejmě mě vyhmátli, zkuste se nepostarat o něco tak maličkého a sladkého. Láska na první pohled, když jsem ho automaticky, aniž bych musela přemýšlet, pojmenovala Jasper.
S maličkým na ruce jsem topila v kamnech, vytírala loužičky a sbírala bobečky. Naštěstí drobek už baštil sám, takže jsem ho mohla krmit z misky, několikrát denně. To jsem musela hlídat, aby mu to ostatní psiska nesežrala.
Samozřejmě jsem to neutajila před manželem, když měl volno, jezdili jsme na ranč spolu. Bylo mu jasné, že to špatně skončí. Buď si pejska někdo vezme a já si vypláču oči, nebo přitáhnu domů další zvíře.
Po týdnu jsem štěně dostala jako dárek k blížícím se Vánocům. Co teď s tím? Bude snazší se o Jaspera postarat doma. Byla jsem si jistá, že manžel ho bude taky milovat. Rozhodnuto. Zabalila jsem štěně do přepravky a doufala, že ho Týna nesežere a že manžel nesežere mě.
Přivezla jsem drobka domů. Vyhopkal z přepravky a okamžitě se vrhnul do misky s granulemi. Tak, tak, že jsem mu ji stihla sebrat, aby si hltáním neucpal jícen. Týna chvíli zírala, co za vetřelce jsem to přivlekla, když se to na ni vrhlo. S nadšením přijala hru a za chvilku po domě litalo ječící dvouhlavé monstrum. No nazdar.
Do toho přišel manžel. „No nazdar,“ konstatoval. Za řevu těch dvou, které milosrdně přehlušovalo jeho brblání na mou adresu, usedl do křesla. Byl nakrmen a psiska také. Týna se šla usídlit v jeho náručí. Jasper se začal dožadovat téhož. Ještě sám nevyskočí. Manžel ho s povzdechem zvedl a…byl náš.
Zítra musíme na veterinu, kdo ví, odkud přišel, a mohl by být nemocný. Vzpomněla jsem si na Mauglího, manžel zřejmě také. Nic takového nedopustíme.
Shodou okolností byla Týna už objednaná na očkování, takže Jaspera ochotně přiřadili k ní. Zabalili jsme Jaspera do přepravky a vyrazili. V čekárně na sebe s Týnou ječeli tak, že nás velmi zdvořile poprosili, zda bychom nepočkali chvilku venku, prý svým jekotem ruší ultrazvukové vyšetření. Ostuda, ale za den dvouhlavou saň nevychováte. Naštěstí jsou na klinice asi zvyklí na ledacos, výtržníci dostali žvýkací kostičku a byl klid. Při další návštěvě jsem jim kostičky koupila hned, jak jsem nás ohlašovala na recepci, a byl klid.
Nám nastalo druhé kolo rozkousaných věcí, loužiček a běhání ven málem každou hodinu. Ten malý mizera okousal i postel.
