Článek
Zní to, jako by obyvatel této země byl nesvéprávný jedinec, který za své chování, komunikaci s okolím, nebo chování k okolí nenese zodpovědnost. Jako bychom nebyli svobodní a někdo nám musel napovídat, jak se máme k někomu chovat, jak s ním mluvit a jednat a co si o něm máme myslet.
Pravdou je, že mnoho z nás zapluje do své bezpečné bubliny, kde je mu dobře a kde nehrozí konfrontace. To by bylo v pořádku, pokud bychom se nebáli nejen z té bubliny vůbec vylézt, ale zároveň neměli obavu v té bublině projevit jiný názor, nebo postoj, z obavy, že nás to vyvrhne ven, do samoty.
Samozřejmě existuje určité rozdělování společnosti pro praktické účely. Například proto, aby bylo možné slabší členy společnosti účinněji chránit. Příkladem jsou děti a senioři. V rámci svobody slova ovšem ani tyto skupiny nejsou nedotknutelné. Samozřejmě nesmí být překročen zákon. Je na každém, jak se o nich bude vyjadřovat, i kritika se dá vyjádřit s úctou a respektem.
Jakmile někdo někde označí skupinu lidí chovajících se, nebo projevujících se určitým způsobem, pokud ji tedy nevychválí, ihned je obviněn z rozdělování společnosti a to klidně bez ohledu na to, že řeč, nebo v dnešní době spíše text, obsahuje návod, jak se se svou konfrontační skupinou nejen nerozdělovat, ale dokonce sbližovat.
Takovou moc, jako rozdělovat společnost, nemá žádný spisovatel, pisatel, ani pisálek, nemá ji ani žádný politik. Tu moc má ve svých rukou každý z nás, sám za sebe.
V diskusích vždy platí, že potrefená husa kejhá. Přihlásí se k dané, kritizované skupině, že on takový rozhodně není a nic z kritizovaných projevů nedělá. Pak ovšem není součástí dané skupiny a není jasné, proč se k ní hlásí.
Jediné, co společnost rozděluje, je osobní projev nenávisti. Za ten je odpovědný ten, kdo ji cítí a dál šíří a především rozšiřuje na všechny objekty, nenáviděné skupiny, nebo osoby, nějakým způsobem blízké objektu nenávisti.
Nenávidím politika, pana X. Nenávidím všechny jeho voliče. Nenávidím vlastního otce, protože volí pana X. Problém není v panu X, ale v tom, že někdo není schopen ovládnout nesmyslnou nenávist. Chtě, nechtě, volit lze jen oficiálně, státem schválené politiky a politické strany. Voliči i otec se chovají racionálně, v rámci demokratických pravidel. To někomu pan X stojí za to?
Můžu pana X nesnášet a nikdy ho nebudu volit, protože nesouzním s jeho vizí politiky této země, ale nehodlám se kvůli němu obtěžovat natolik, abych se sžírala nenávistí, rozbila si rodinu a nedokázala rozumně promluvit s lidmi, kteří ho volí. Nebudu kvůli němu rozdělovat společnost. Já, ne pan X.
Nepleťte si prosím kritiku s nenávistí, nebo nesnášenlivosti. Když se inteligentně a věcně zkritizujeme navzájem, bez urážek a dehonestací, můžeme se navzájem pochopit a najít společnou cestu, nebo ochotu nechat druhého jít po jeho cestě a sám si jít svou, bez pocitu křivdy.
Za rozdělování společnosti nenese vinu pan X, nebo skupina ABC, ale každý jednotlivec, který není schopen akceptovat svobodnou volbu druhého, ať už jde o politiku, nebo způsob života. Abychom se nesežrali navzájem, existují zákony. Co není zákonem zakázáno, je dovoleno. Je zcela oprávněné žádat, aby druzí dodržovali zákon. To ostatní je už na nich.
Vzájemný respekt a slušné chování je základem pro to, aby se společnost nerozdělovala. Neviňme z toho kde koho a kde co, zapátrejme sami u sebe. Když to ještě okořeníme trochou tolerance, můžeme spolu zajít na skleničku, nebo šálek něčeho dobrého.
