Článek
Článků i studií na toto téma bylo napsáno nespočet. Trpí tím celebrity i obyčejní lidé. Jenomže o obyčejných lidech se články nepíší. Jak tyto stavy omezují, nebo dokonce úplně znemožňují úplně obyčejný život.
Ráno normálně vstát, jít do práce, něco doma udělat, večer si lehnout a usnout. Běžné činnosti, které znepříjemňuje, nebo dokonce znemožňuje neustále přítomný pocit strachu. Něco, jako když stojíte na kolejích, nemůžete se pohnout a řítí se k vám vlak. Takhle báječný pocit to je. Reálně víte, že žádné nebezpečí nehrozí, je to jen pocit, kterého se ale racionálním myšlením nelze zbavit.
Nějak s tím žijete dny, týdny a možná i měsíce, než si uvědomíte další souvislosti. Únava, až vyčerpání a někdo vám řekne, že máte být veselejší, jít na procházku, nebo se rýpat v zahrádce. Kdybyste vůbec měl nějakou sílu, asi ho budete chtít něčím praštit po hlavě, aby se mu rozsvítilo. Jenže máte sílu tak leda se schoulit na gauč a trpět.
V mezičase se ještě poperete s několika prakticky neškodnými panickými atakami, které hrdinsky rozdýcháte s hlavou mezi koleny.
Pak přijde něco, co vás vystraší doopravdy. Kdybyste v tu chvíli byl ještě vůbec normální, vydýcháte to a začnete řešit. Váš organismus, už takhle přehlcený strachem, to nezvládne a totálně se vypne. Ten můj se (prý) vypnul v děsivých křečích. Proberete se na JIPce a nevíte, která bije.
V nemocnici se vám snaží dokázat vážnou chorobu. Chtěli mi „přišít“ epilepsii. Nic. Tak alespoň poruchu štítné žlázy. Nic. Všechno ostatní v normě. Tak mě vypakovali. Bez léků, bez rady, pro nás jsi fit.
Čtyři dny strávím v posteli, jsem zdravá a cítím se jako zpráskaný pes. S bídou si dokážu obstarat základní potřeby, jako dojít na záchod a vykoupat se. Čajíčky a jídlo mi nosí do postele, to už bych nezvládla.
Co zvládám, je číst. Tak si čtu na internetu, co mi vlastně může být, protože zdravá tedy nejsem, ve válení se v posteli si nelibuji a kdybych byla zdravá, už tu poletuji s prachovkou. Tak asi začít s příznaky. Křeče, to chce hořčík, zřejmě kupu hořčíku. Manžel okamžitě sedá do auta a jede do lékárny. Přiveze hořčík v malých sáčcích. Nedočkavě prášek sypu do pusy. Během pár minut se mi uleví natolik, že vylezu z postele a jdu se podívat na oblíbený seriál.
V lékárničce je Neurol. Fajn, sice nevím, kdo a na co nám ho napsal, ale prošlý není, tak ho slupnu a dobrý, pocit úzkosti, který se začal ozývat poté, co zřejmě vyprchaly léky, kterými mě napumpovali v nemocnici v kapačkách, mizí.
Samozřejmě vím, že Neurol je návykový, řeknu si praktikovi o antidepresiva. Naštěstí moc neřeší a napíše mi je.
Postupem času zjišťuji, že bez následků se to neobešlo. Často jsem unavená, práci si musím rozdělovat na kratší úseky, úzkosti jsou sice mírnější, dá se s tím žít, ale pořád způsobují únavu, musím uprostřed dne zalézt do postele a odpočívat.
Problém je v tom, že něco takového vám normální zaměstnavatel neumožní. Lidí s depresemi, úzkostmi a jinými poruchami psychiky přibývá. Pomoc je velmi obtížně dostupná a zdaleka ne každý se s tím dokáže vypořádat sám.
Život v moderní společnosti je zřejmě mnohem náročnější, než jsme si ochotní přiznat. Lidí takto postižených přibývá, pomoc je v nedohlednu. Pro lidi s podobnou psychickou poruchou by bylo velmi obtížné vyhledat pomoc i kdyby byla dobře dostupná. Za stávající situace je to takřka nemožné probít se nedostatkem odborníků, dlouhými čekacími lhůtami, strachem z lidí a strachem z mnoha běžných činností, jako je například jít k lékaři.
Člověk často není schopen ani vyjít ven z bytu. Často to jsou mladí lidé, zacyklení ve své úzkosti, nebo depresi, zavření ve vězení svého bytu, bez pomoci. Pomoc, která nepřichází, je vyřazuje z běžného života.
Nejsou „hodní“, protože neřádí po nocích, nechodí na rockové koncerty a nepijí po barech. Jsou nemocní a nešťastní a přibývá jich.
V téhle chvíli už je potřebný politický zásah, vždyť společnost takto přichází o své plnohodnotné členy, které bez pomoci nechává živořit kdesi na okraji. Je třeba alespoň podpořit ty neziskové organizace, které umí pomoci a snažit se maximálně zpřístupnit psychologickou a psychiatrickou péči. Zatím o tom všichni mluví, ale prakticky se neděje nic.
