Článek
Brambory pěstovali peruánští indiáni již před 8 000 lety a považovali je za základ stravy. Do Evropy je dovezli Španělé v 16. století jako okrasnou rostlinu. Na rozdíl od kukuřice, kakaa a tabáku nebyly vůbec oblíbené. Byly nekřesťanské, ošklivé a jako poživatina vhodné pouze pro prasata. V Anglii připravili pro královnu salát z jedovaté a hořké natě. Ve Francii byly označovány jako ďáblova hlína. Francouzský lékárník Antoine Parmentier přiblížil brambory občanům pomocí lsti. Vysázel je na pozemky u Paříže a ve dne je dal okázale hlídat. V noci hlídky odvolal. Vesničané správně podle předpokladu měli sazenice za velmi cenné, začali je rozkrádat a sázet na vlastní políčka. Tak se rychle rozšířily po celé Francii a posléze i v Evropě. V roce 1772 prohlásila lékařská fakulta brambory za zdravotně nezávadné. Na konci století byla vydána i první bramborová kuchařka.
Ani v Čechách nebyly brambory oblíbené. K nám se rozšířili z Německa, kterému se tehdy říkalo Braniborsko, proto mají dodnes název brambory. Stejně jako v ostatní Evropě byly i u nás tyto plodiny považovány za krmivo pro dobytek. V první české bramborové kuchařce Úprava jídel zemákovitých píše její autorka Hana Dumková: „Ani nejprostší čeledín je nechce pojídati.“
K pěstování brambor ve velkém přispěl hladomor v letech 177o - 1772, kdy lidé ze zoufalství jedli mech, lišejníky, kůru ze stromů. Brambory se ukázaly jako záchrana chudých lidí v podhorských oblastech. Během rakousko-pruské války v letech 1778 - 1779 se v Podkrkonoší vrhaly vyhladovělé armády na pole a kradly zde takové množství brambor, že se tomuto konfliktu říkalo „bramborová válka“. Od té doby se z opovrhované plodiny stala jedna z nejdůležitějších potravin.
Zdroj informací: Časopis Svět na dlani 1/2026
