Článek
V minulých dnech jsem absolvovala v nemocnici řadu vyšetření pomocí různých přístrojů. K tomu bylo nutné předtím asi 17 hodin nic nejíst ani nepít. Hladovka mi nevadila, ale ta žízeň byla krutá. Tak jsem vzpomínala, jak jsem v 80. letech minulého století absolvovala stejně časově náročný přejezd autobusem přes poušť Kyzylkum v Uzbekistánu. Na cestu jsme všichni dostali lahve s vodou a dokonce i Pepsi Colu. Před přejezdem nás zastavili vojáci, spočítali všechny turisty, osobně překontrolovali kanystry s pitnou vodou a polní lopatky na odhazování písku. Pocit to byl ne zrovna poklidný.
Před odjezdem jsem se stavila v místní hospodě a poprosila domorodce o radu, jak přežít cestu podle jejich zkušeností. Byla jsem pro ně exot z Evropy a ještě k tomu žena, a tak byli velmi ochotní. Nejdříve mi přinesli „oběd“. Byly to v misce široké nudle, které plavaly v jakési bílé tekutině a neměly žádnou chuť. A to hlavní teprve přišlo. Ve větší, asi tak 1/2 litrové nádobě, byl vlažný, zelený čaj. Ten však byl doplněn o kozí lůj, sůl a jakési natrhané bylinky. Chuť to mělo vskutku příšernou. Vypít jsem to ale musela. Jednak jsem počítala s tím, že to cestou proti žízni pomůže, a také jsem je nemohla urazit. Na to jsou místní muslimové velmi citliví. Vysvětlili mi, že nápoj obsahuje vše, co tělo v poušti potřebuje: tekutinu, vlažný čaj snižuje tělesnou teplotu, lůj dodá energii, sůl nahradí tu ztracenou potem. Bylinky byly asi proto, aby se to dalo vůbec polknout. Opakovaně mně zdůrazňovali, abych nikdy ve vedru nepila studené tekutiny ani nejedla zmrzlinu. Ochladí se jen ústa a tělo cítí chlad, tak zařídí stoupnutí tělesné teploty. Měli pravdu. Po celé cestě jsem vůbec neměla žízeň, svůj příděl vody jsem rozdala žíznivým turistům.
Po několika letech jsem četla anglickou studii, jak odolat vedru. Vědci si zkoumání mohli odpustit. Obsah stati byl naprosto stejný jako rady stařičkých muslimských Uzbeků.
