Článek
Narodila jsem se za první republiky do ateistické rodiny. Můj děda i babička vystoupili již ve 20. letech minulého století z katolické církve a moji rodiče měli svatbu na okresním úřadě. Žili jsme na malé obci ve východních Čechách. Děda kamarádil s místním farářem, kdy jim vůbec nevadil různý pohled na náboženství, a bavili se spolu o jiných věcech. Já jsem byla jediná nevěřící školačka z celé vesnice. Hodina náboženství byla začleněna do celkového školního rozvrhu. Já jsem na tu dobu musela opustit třídu a jít ven.
Často mi byla zima a to mne inspirovalo k pokusu zůstat ve třídě. Poprosila jsem pana faráře, že bych se ráda zúčastnila výuky náboženství. Slíbila jsem být hodná, tiše sedět a nevyrušovat. Pan farář mne pohladil a řekl, že jsem poslední ovečka v tomto stádu. A zde udělal první chybu. Byla jsem naštvaná, že jsem holka a žádná ovce. A hned následovala další chyba. Začal zkoušet a psát známky. Tu hodinu jsem tam nějak přežila a hned po vyučování jsem běžela domů poděkovat mamince, že se nemusím učit další předmět.
Ještě jednou jsem se pokusila svůj ateismus zvrátit. Za války mně vůbec nechutnalo jídlo, které babička z nedostatku kvalitních potravin vařila. Utíkala jsem k potoku, kde tenkrát ještě byly ryby, a začala jsem se modlit: „Pane Bože, jestli nějaký jsi, tak mne přeměň v rybu. Ty nemusí jíst, jen můžou pít.“ A čekala jsem. Nic se nedělo, takže jsem se přesvědčila, že žádný Bůh není.
