Článek
Když bylo dceři necelých pět let, jela jsem se s ní na celkem čtyři dny vykoupat na Balt. V televizi hlásili, že na německém pobřeží jsou abnormální vedra. Sedly jsme do Trabantu a jely na Usedom. Moře bylo teplé, nikde moc lidí. Cestou zpět jsem musela utratit všechny vyměněné marky. V sedmdesátých letech se nesmělo z NDR vozit dětské oblečení. Ale když bylo tak krásné, nekupte to. Ještě dnes si pamatuji dívčí úpletové šatičky v pastelových barvách.
Janičku jsem vyškolila, že na hranicích musí mlčet nebo nám je seberou. Přijely jsme na hraniční přechod. Na německé straně přešlo vše v klidu, ale u nás prohlídka auta a hned dotazy na dcerku typu: „Co ti máma koupila?“ A teď to začalo. Holčička začala usilovně brečet a volat: „Já chci čůrat a mám žízeň a chci už jet domů a já jsem zlobila, tak mi mamka nic nekoupila, ani zmrzlinu.“ Řev to byl takový, že to slyšel v kanceláři starší celník a přišel se podívat, co se to děje. Viděl špinavé ubrečené dítě a poradil mně, že kousek za hranicemi je rybník, ať ji tam alespoň umyju a že mám rychle odejet.
Jakmile byla zdvižena závora, Jana se mě zeptala, jestli jsme už v Čechách a jestli už může říct, co jsme si koupily. A byl klid. Doma jsem vše vybalila, ale ty šatičky jsem nenašla, byla jsem přesvědčená, že jsem je někde cestou ztratila. Dcerka se chlubila tátovi, a když přišla řeč na šaty, sáhla pod rozpáraný povlak na spacáku a pašované zboží bylo na světě. Asi za 14 dní jsme letěly do Rumunska. Při zpáteční cestě mě Jana na celnici na letišti zatahala za sukni a ptala se, kdy má začít brečet. Ale tam to už nebylo potřeba. Dnes jsou hranice otevřené, ale už nemáme tu radost z propašovaného zboží.
