Článek
Když bylo mému vnukovi Kubovi asi 3 roky, chtěla jsem ho vzdělávat čtením klasických pohádek. Nejprve jsem vybrala tu O Červené Karkulce. Ze začátku se nedíval moc nadšeně, ale když jsem se dostala k tomu, jak se vlk v posteli přestrojil za babičku, začal jen kroutit hlavou. Oznámil mně, že ta holka byla úplně pitomá, když nerozeznala vlka od babičky. Nic nepomohl můj výklad, že vlk měl na očích babiččiny brýle a na hlavě její čepec. Vnouček usoudil, že to je pěkná hloupost. Nejhorší odsouzení klasiky nastalo, když se dozvěděl, že myslivec vlka rozpáral a po vysvobození babičky mu břicho vycpal kamením a pak ho hodil do vody. Nevím, kde to sebral, asi ve školce, ale tvrdil, že to je trestné, takhle mučit zvířata a že tak hloupou pohádku již nikdy nechce slyšet.
Začala jsem tedy číst tu O perníkové chaloupce. Ale to jsem si naběhla hned ze začátku. Kuba mi vysvětlil, že tatínek nemohl děti nechat samotné v lese, že to je trestné. Také se nemá krást perníček ze střechy a ježibaba nesmí děti uměle vykrmovat. A vůbec nejhorší z pohádky prý je, že děti hodily živou starou paní do rozpálené pece. Tuhle hrůzu už mu nemám nikdy říkat. Taková poučení prý slyšel ve školce.
Tím jsem skončila s pohádkami. Jako nejlepší literaturu označil vnouček několik houbových atlasů, které jsme donekonečna omílali. Pocit pro spravedlnost v něm zřejmě zůstal, protože úspěšně vystudoval práva na Karlově univerzitě.
