Článek
Probudím se. Je ráno 21.července 2018.Včera pršelo. Silný vítr lomcoval okenicemi celou noc. Vyhlédnu z okna. Slunce již šplhá vzůru. Bude krásně.
Sáhnu po telefonu. Pro mou rodinu a přátele žiju v jiné časové zóně. A tak sedmá ranní v Thajsku je druhou ranní u nás doma. Vzkazy tedy dostávám během spánku. Nic.
Přesto mnou projede pocit vzrušení. Otvírám místní zpravodajský web.
Všichni hledají krokodýla!
Je to jen pár dní, co zahlédli dvou a půl metrového ještěra při pobřeží YaNui Beach. Očima přelétám nejnovější informace.
Mořský krokodýl má schopnost cestovat výrazné vzdálenosti ve snaze najít si vhodné hnízdo. Je potenciálně velmi agresivní.
Po třech letech života tady pozvednu překvapeně obočí. Tak to tu ještě nebylo. Čtu dál. Vysoce turistická destinace uzavírá pláže.
„Aspoň, že je to v mimo sezóně,“ pomyslím si. I tak mnou cloumá zvědavost. Co bude dál?
Nasnídám se. Den i nadále slibuje nebe bez mráčků. Dnes mám volno. Je rozhodnuto! Sednu na motorku a vyrážím.
Malý chrám při pobřeží Rawai je mým cílem.
Stále si živě pamatuji mou první návštěvu. Pousměju se.
Chtěla jsem navštívit autentické místo. Kam ostatní turisté nechodí. Poznat tradice a kulturu. Místní mě tedy poslali sem.
Před Promthep Cape po levé straně uvidíš obloukový nápis v thajštině. Povede tě do džungle. Odboč vpravo. Pozor na psi. Jsou strážci toho místa. Zaparkuj za bránou. Zahal si ramena i nohy. Jsi na posvátné půdě.
Tichý chrámový komplex. Žádní turisté. To vše mi vyhovuje. Pomalu procházím menší svatyně. Míjím modlitebnu, jídelnu i skromné ubytovny mnichů.
A pak jsem je uviděla. Dvě sochy vojáků v životní velikosti a stovky ikon černých kohoutů různých velikostí. Kůže v zátylku se mi naježila. Vzala jsem nohy na ramena.
Později mi kamarádka vysvětlila, že vojáci jsou strážci chrámu. A ty sošky kohoutů? Ty lidé přinášejí jako symboly oběti, v souvislosti s tím, o co prosí. Kohout je spojen se spiritualitou nebo i plodností. Vojáci chrání a odhání zlé duchy.
Tenkrát mě to vyděsilo. Dnes už vím.
Krátce se zastavím. V tichosti žádám o svolení projít. Míjím vojáky i kohouty. Otvírá se mi pohled na sochu bohyně, ochranitelku žen a plodnosti. A také na náhrobky. Je tu malý hřbitov. Pomalu sestupuji po schodech. Tiše, abych nenarušila klid toho místa. Úzká cesta vede na krásnou vyhlídku. Posvátné místo, kde moře naráží na skaliska. Jeho šumění a bouření je tím jediným společníkem pro vlastní myšlenky.
Zalapám po dechu.
Jindy prázdná vyhlídka, je dnes jaksi přeplněná. Ale to osazenstvo!
Po levé straně stojí muž. Celé tělo má pokryto tetováními. Piercingy v uších a černé havranní vlasy po ramena.
Uprostřed stojí policista v uniformě. Přísným pohledem propíjí blyštící se hladinu moře.
Po jeho pravé straně postává mnich. V typickém oranžovém hábitu. V tichosti, snad v myšlenkách se modlí.
Po pravé straně na lavičce sedí matka, žena drobné postavy s dítětem ne starším než pár měsíců.
S neskrývaným překvapením přelétnu tu scenerii ještě jednou. Pak se vydám blíž. I já sama se připojuji.
Žena se zvedne. A tak všichni tiše stojíme. Mlčky pozorujeme šumění moře. Tetovaný muž po mé levici. Policista po mé pravici.
Po nekončících vteřinách zírání se ke mě policista otočí se slovy:” Až uvidíš krokodýla, volej!”
