Článek
Autor: Marie G., spisovatel.
Byli jsme tři sourozenci. Karel nejstarší bratr, já a mladší bráška 10 let. To, co jsme zažili přes prázdniny u mé bábinky, mě vrátilo vzpomínky na dětství. Dnes mi je spousta let a na vše jsem si vzpomněla u přemítaní filmu z dětství.
Naši rodiče jeli na pracovní cestu do zahraničí, tak rozhodnutí bylo, že strávíme dva týdny u naší bábinky. To, co nám připravila, bylo nezapomenutelné.
Už před tím věděla, že budeme u ní, tak zabezpečila nevšední dny, na které nikdy nezapomeneme. Měla velkou zahradu a poblíž tekl malý potůček. Byla tak jiná, jak některé ženy v jejích létech. Plná energie, veselá a moudrá. Lidi z vesnice ji měli moc rádi. Postarala se vždy o náladu a uměla vše zařídit i na místním výboře. Předseda ji neuměl říct ne.
Před příchodem zabezpečila pár dobrovolníků, co jí pomáhali, ale i vybavila, aby i jejich vnoučata přijeli.
Kousek od zahrady bylo hřiště, co už bylo jen na trénink. Zabezpečila stany a se ženami z vesnice dostatek občerstvení pro děti.
Vše bylo připravené a v den příchodu po večeři řekla dětem, zda si dovedou představit dva týdny bez jejich telefonů. Byly to první, co bylo k dostání.
Starší brácha moc nechtěl, ale když řekla - budete peněžně ohodnocený - hned si to rozmyslel.
Když rodiče odjeli, příkaz byl, „ráno se budeme mýt v potoce, je to zdravé. Pak stavět stany a po jídle odchod do lesa sbírat osvěžení, borůvky, hřiby, maliny atd.
Jeli jsme pak na nákup pro nás. Večer děti padly, nechtěly ani koukat na televizi. Telefony skryla, ale neptaly se, kde jsou.
Ráno kolem sedmé jsme my vstávali, ona už měla vše připravené. Buchty, kakao a čajík. Po jídle jsme jeli do staré kůlny, kde byly uložené věci, co ještě děda dělal. Pytle, kolo, míče a věci na cvičení.
Na hřišti už čekaly děti usedlíků a jejich rodiče. Vše jim vysvětlila, co budou děti dělat, ale také upozornila rodiče, že po čas dění nemají používat telefon.
Děti byly nadšené z toho, co je čeká. Fotbal kluci, holky hra s míčem. Po občerstvení byly závody v pytlech. Vítězi dostali čokoládové medaile, ale také diplomy, co nám pomohl zařídit předseda výboru. Každý den musely děti pomáhat u přípravy jídla, jen kluci, co byli starší čistili brambory, ale pod dohledem rodičů.
Pak když skončily hry, stavěly se stany na okraji hřiště. Když měli vše hotové, všichni společně jsme jeli nasbírat dříví do přilehlého lesa, na večerní posezení u ohně. Každý si udělal palici, na které opékali buřta nebo rodiče slaninu. Pro dospěláky bylo pivo a pro děti čaj anebo limonáda. Nechyběla ani písnička, co děti společně složily.
Večer nám píseň u táboráků zní,
píseň naší složenou, co úsměv vyloudí,
chvíle společné, hry někdy únavné,
ale v srdci hudba zní.
To bylo první, co jsme usedli u ohně. Kytara a harmonika nechyběly. Také zpěv, co matky společně s muži zpívali.
Pak když byl čas, aby děti šly spát, hudba skončila a jen dospěláci si připomínali časy mládí.
Když naši rodiče se trochu dřív vrátili ze služební cesty, moc litovali, ale pár dní si užili.
Děti se pak ptaly bábinky, zda bude něco i přes zimu, před Vánoci. Slíbila, že vše zařídí.
Lidi si moc pochvalovali, co vše naše bábinka dokázala. I když jí bylo hodně let málokdo jí stačil v kroku. Úsměv jí nikdy nechyběl a vtipy, o bože, těch znala spousta. Na konci předseda výboru poděkoval, za tak nádherné dny strávené po čas těch dvou týdnů. Děti moc nechtěly domů, ale počasí se zhoršilo a nedalo se být v noci ve stanech.
My tři jsme zůstali u bábinky celé prázdniny. Vždy vymyslela něco nového, tak nám telefony nepřišly ani na rozum. Na konci prázdnin nám je dala i s peněžním darem, dostali jsme po 100 Kč, co byl tehdy hodně velký dar.
Děti se nevěděly dočkat vánočních prázdnin, aby zažily zase něco, co neznaly, hlavně děti z města.
Konečně nastal předvánoční čas. Tu naši radost, ale i naše rodiče se těšili, co bábinka připraví.
Vše zase zařídila se starostem, lidé také pomáhali.
Skoro ráno jsme už vstali, abychom nic nezmeškali. Muži u lesníka vybrali stromek na náměstí. Pomáhali jsme všichni zdobit stromek vyrobeními ozdobami. Měli jsme štěstí v té době bylo sněhu hodně, tak byly závody na lyžích nebo na sáňkách, nenudili jsme se, i když večer jsme přijeli domů pomalu zmrzlí, ale také po celou dobu byla s námi naše drahá bábinka. Horký čaj, lázeň byla jak lék. Bábinka zařídila soutěž v pečení sladkostí pro seniory do domova důchodců, ale také soutěž o nejhezčí vánoční domek. Pomáhali nám rodiče a těšili jsme se na večer, kdo bude vítěz. Poprvé jsme já s brášky vyhráli, udělali jsme kostel. Pak po soutěži jsme jeli společně do domova důchodců odevzdat vánoční pečivo. Zazpívali jsme společně s rodiči koledy pro ně. Byl to nádherný pocit.
Nejhezčí však pro nás byla chvíle, kdy po večeři nás vzala bábinka zazpívat lidem do každého domku. Vyzpívali jsme docela hodně peněz. No však nádherné bylo i zpívaní u stromku, to zpíval pomalu každý. Některým tekly slze, ale byly to slze štěstí.
To se opakovalo i na Nový rok, ale směli jen kluci, prý holky nesmí.
Až po létech jsem se dozvěděla, že první musí jít do domu muž, aby byl klid v rodině.
Teď už má bábinka není, na poslední cestě ji byla vyprovodit celá vesnice. Pořád jí vzpomínají a mockrát jsem slyšela, že i naše maminka je celá po ní ve všem.
Dnes už i já jsem máma a také bábinka. Moc ráda vyprávím dětem o minulosti, o dnech, kdy lidi byli k sobě upřímný.
Je smutné, že dnešní děti si neumí ani představit tu krásu spolužití.
Někdy večer vyjdu ven a můj zrak je na hvězdné nebe, nebo cítím, že moje bábinka a také mé rodiče, co už nejsou, nás hlídají. Proto s mými dětmi trávím čas společně v přírodě a dodržováním zvyků z minulosti.
Prosím chraňte si zvyky naších předků.
