Článek
Když mě začalo uvnitř něco tlačit a nedalo to pokoj, byla jsem značně nervózní. Cítila jsem, že jedna moje část chce psát a mluvit o tom, co cítí jako hlubokou pravdu a hodnotu a ta druhá je nejistá z toho, že to buď někdo nepochopí nebo to bude nudné nebo trapné a malé. Naštěstí pro mě zvítězila ta část, která vždycky všechny moje různé pod-osobnosti chytne za ruku a sdělí jim, že je čas se domluvit, protože to jako celek potřebuju. Mírovou formou, kterou bych ráda i ve světě.
Baví mě moje práce, ve které takto mohu mluvit nepřetržitě, současně mi chybí nějaký tvůrčí výtrysk, kterým bych nechala nekontrolovatelně jen tak plynout své aktuální vědomí. Baví mě, že moje ruce píšou a moje hlava to nestihne kontrolovat. Baví mě, když se spojuje zdánlivě neslučitelné. Jsem alchymistka. Když dostanu za úkol něco kolektivního vytvořit, chci znát potřeby všech zúčastněných a vytvořit něco na míru. Na kolektivní míru všech individualit. Nikdy jsem si neuvědomovala, že mě to baví, zjišťuji to časem a je to objevné, radostné a taky trochu ulítlé.
Když píšu, nutím se vědomě do toho neopravovat svůj slovník, slovosled, zakázala jsem si tvořit něco dokonalého, neboť mě to celý život limitovalo. Jsem ochotna zpětně vyhledat své chyby v pravopise a i ty jsem ochotna přehlédnout, ač češtinu odjakživa miluji.
Takže něco k tomu, co se podle mě nyní děje ve mě a současně v kolektivu, tedy ve společnosti.
Moje individualita celý život potřebovala zářit, aby byla viděna. Dnes mě baví se na to dívat třeba astrologickýma očima jako na přechod o mého jižního uzlu v individualistickém Lvu do severního v kolektivním Vodnáři. Nechci se rozepisovat o tom, proč mě baví astrologie, na to udělám speciální článek, jen jsem nabrnkla, od čeho a kam v životě jdu.
Mnoho desetiletí jsem prožívala svou lvici velmi dramaticky. Dokázala jsem mít dramatické emoce, vyžívala jsem se v hysterických scénách, když jsem se potřebovala bránit. Křičela jsem, když jsem nebyla vyslyšena. Bila jsem se za sebe a přitom jsem to vůbec nevnímala jako projev bezmoci a projekci vlastního zranění.
Když jsem poprvé začala chápat, že lidstvo jako takové vnímá vše kolem sebe hlavně skrze optiku svých vlastních individuálních nebo kolektivních či rodových zkušeností, současně jsem se zděsila a i cítila ohromnou úlevu. Při vzpomínce na všechny své reakce, vyhodnocování situací, bojovnost, sebedestrukci a přesvědčení, že svět je takový, jak jej vnímám já, jsem se často zpětně styděla. Naučila jsem se všechny ty většinové disfunkční nástroje komunikace a boj jako způsob přežití, tak jako většina z nás od svých předků a systémů, do kterých jsem postupně vstupovala. Dnes už chápu proč a o tom třeba příště.
Teď je pro mě důležitější aktuální pocit, že něco z tohoto starého světa končí a můžeme nechat odejít dramata, která nám tak dlouho pomáhala přežít v odpojených vztazích a komunitách. Mám pocit, že skončil boj o přežití. Mám pocit, že už jsme se nasytili válčení a pochopili, že nás to většinově nebaví a že je to menšinová záležitost. Mám pocit, že když mluvím s lidmi z různých světů a sfér naší společnosti, domluvím se s každým. S každým najdu společný jazyk pro tu krátkou nebo delší chvíli našeho setkání nebo spolupráce. Málokdy narazím na nepochopení a když ano, jsme ochotni se vyslechnout. Málokdy narazím na agresi a když ano, většinou nemám potřebu bojovat ani ustoupit, zůstávám v klidu, případně svou reakci okamžitě chytám a už se jí dokážu i zasmát. Málokdy narazím na odpojené lidi a pokud ano, nechávám je odpojené. Mám pocit, že pokud se rozhodnu pro vnitřní mír, tak jej prostě nevyhnutelně musím začít žít i venku.
Mám z toho radost a současně je to divné. Mnoho desítek let jsem žila v neustálém vnitřním tlaku. Měla jsem pocit, že to je TEN ŽIVOT, že TAKHLE SE TO ŽIJE. Když jsem se začala dostávat do svého klidu a začaly mi odpadávat spousty lidí z mého života, dost mě to rozbilo. Byla jsem totálně závislá na vztazích a na prožívání života ve vášnivých životních situacích. Byla jsem zvyklá se rozčilovat nad tím, co se mi děje, nad tím, jak se lidi chovají, nad tím, co s námi dělají systémová nařízení. Byla jsem zvyklá takto žít a vychovávat v tom nastavení i děti. Před pár lety se něco změnilo a bylo to divné, protože jednak to začala být větší nuda(a na tu se těžko zvyká, když se pořád něco dělo) a taky jsem přestala mít společná témata s lidmi, se kterými jsem svůj dřívější život sdílela a rozuměli jsme si. To, že z nudy se rodí kreativita, o tom taky jindy :-)
Můj aktuální pocit tedy je, že společně vystupujeme z nějakých našich začarovaných kruhů a začínáme opravdu vlastnit své životy. Nic jiného nám ani nezbude, pokud chceme vzdát boj s rychlostí změn, které kolem nás probíhají. Z mých zkušeností je jediná možná cesta, jak se dostat do souladu s prožíváním našeho života a tou je dostat se do souladu s našim vnitřním prožíváním.
Máme tedy na výběr, buď budeme bojovat s tím, kdo jsme a těmi částmi nás, které jsme nechtěli vidět nebo se s nimi začneme spojovat. To se nám velmi brzy začne odrážet na našich vztazích, v práci, v náhodných setkáních. Tímto jednoduchým otočením přístupu k životu jsem si otočila celý svůj svět směrem k hlubšímu prožívání každého dne a každého lidského setkání.
Líbí se mi dívat se na svět očima různých konceptů, prozkoumávat je, ověřovat je a inspirovat se jimi, abych je následně odložila a z každého si vzala to, co jsem si mohla vyzkoušet a fungovalo to na mé tělo, na můj život, na mé vztahy. Líbí se mi čím dál víc má kombinace kavárenské povalečky, OSVČ, matky, dcery, ženy, která má otevřené emoce a ráda mluví - na střídačku se ženou, která chce být často sama se sebou a když má náladu, tak jde do společnosti, kterou si předem vybere. Líbí se mi vlastnit svůj život s vědomím, že to jediné, co se mi může stát je to, že jsem se spletla, špatně rozhodla, že něco nebudu umět a na chvíli mě to omezí. Líbí se mi pečovat o své tělo, o své vztahy, o svůj domov. Líbí se mi vytvářet prostředí, ve kterém se cítím dobře já i lidé kolem mě. Líbí se mi říct, že na něco nemám a že si potřebuji odpočinout. Líbí se mi, že se do ničeho netlačím a nechávám přicházet plynule životné příležitosti i zkušenosti. Líbí se mi, že mám jasný žebříček hodnot. Líbí se mi dlouhé procházky a dlouhé válení na gauči. Líbí se mi, že mohu to, pro co se rozhodnu, pokud to bude v souladu s mým tělem, emocionálním bezpečím a radostí z objevování světa, života i sebe.
To je to, co bych dnes chtěla poslat do kolektivního pole.
PS: Jo a celé jsem si to po sobě stejně přečetla a něco opravila ha ha, zbytek jsem já bez filtru, tak tak já a zákazy :-)
