Článek
Jmenuji se Marika, je mi 45 let a vedu úplně běžný a spokojený život na vesnici, se všemi radostmi i starostmi, které vesnické prostředí a jeho úzce spjatá komunita nabízí. Před třemi lety jsem udělala osudovou chybu. Teď už to vím, tehdy mi to přišlo jako geniální nápad, na který jsem byla náležitě pyšná.
Moje maminka v tu dobu žila sama v domě, který, jako každý starší dům, potřeboval tu vyřešit vlhkou zeď, támhle vyměnit bojler, posekat trávu na zahradě, vyvézt do kopce popelnici a další a další běžné leč otravné dennodenní praktické věci. Do toho se má mladší sestra Berenika začala osamostatňovat. Našla si přítele a tak už s maminkou bydlet nechtěla. Bydleli tak po různu, kde se výhodně naskytlo. Časem přiletěl čáp a s ním i potřeba kvalitnějšího bydlení. A tak se začalo řešit, vymýšlet, hledat, plánovat……A najednou jsem ho objevila, dům, dvougenerační, v naší vesnici. Na tohle období moc ráda vzpomínám, společné prohlídky domu, plánování, vymýšlení, hospodské schůzky s místními zedníky a nakonec finální rozhodnutí, BEREME HO! Jakým způsobem si mamča se ségrou vyřeší finance nebyla moje věc, já měla jen radost, že je budu mít kousek od sebe, ve vzdálenosti, která je tak akorát dojít pěšky na kávu anebo se klidně i týden nepotkat.
A pak to přišlo, v jednom příjemném odpoledni na společné „holčičácké“ procházce s pejsky, mezi poli, bylo ve vzduchu cítit napětí, brzy jsem pochopila proč. Berenika opatrně, s lehkou nervozitou v hlase začala: „Víš, s mámou už jsme vymyslely, jak to vyřešíme s koupí nového domu.“ Máma souhlasně přikyvuje. „Prostě se mámy stávající dům vymění za nový, realiťák všechno zařídí. S jediným rozdílem, že nový dům bude napsaný na mě, kvůli hypotéce na rekonstrukci a taaaak. Další výhodou je, že budu mít mámu u sebe a postarám se o ní. A Tobě, aby Ti to nebylo líto, že já dostanu dům, Tobě dám milion, až zdědíme po smrti babičky byt.“ Všechno mi dávalo smysl, jen s očekáváním smrti kohokoliv plně nesouzním, ale souhlasila jsem.
Čas plynul a máma se ségrou budovaly svá hnízda. Zpočátku jsme jim byli nápomocni, sehnali jsme zedníky, jako narozeninový dar Berenice jsme zafinancovali sádrokartony a vše se zdálo být značka ideál. Často jsme se navštěvovali, vyráželi na společné rodinné výlety.
Ale jak všichni víme, idylka nikdy netrvá věčně. Můj vnitřní nesoulad s čekáním na smrt babičky se neustále hlásil o slovo, až jsem se odhodlala a s lahví vína šla za mámou a toto nepříjemné téma spolu s lahví vína otevřela. Co přišlo, mě ani v nejčernějších myšlenkách nenapadlo. Máma si žádný slib nepamatovala……..Jen pro ilustraci, netrpí žádnou nemocí a jedná se o 3 roky. Co se ve mně odehrávalo, je nepopsatelné. Chvíli jsem se nevěřícně smála, po chvilce mi však bylo fyzicky zle. Máma byla sama ze sebe překvapená a tak hned volala Berenice, ať přijde a do nepříjemné situace vnese světlo. Nevím, zda světlo, které přinesla bylo to, jaké jsem si představovala. Zapálila si cigaretu a s třesoucíma se rukama potvrdila slib, onen milionový slib, který mi společně obě daly. A pak přišlo ALE……: „Já si to ale rozmyslela, ty peníze půjdou na výměnu střechy, mámy střechy.“ Aby mohla Berenika dobře usínat, vyjmenovala mi všechny křivdy a hříchy, které jsem se na ní jako sestra dopustila, čímž mi oznámila, že naše sesterství dávno skončilo a tím pádem nemusí mít výčitky, že slib nedodrží.
A tak jsem odešla…….S vědomím toho, že pro moji mámu není důležitý slib, který mi dala, pro mě přeloženo, nejsem pro ni důležitá JÁ. Pro ségru jsem hamoun, bahnící po penězích. Nechci a nebudu nikoho přesvědčovat o tom, že v tomto případě nejde o peníze, ale o rodinné vztahy a důvěru, která byla pošlapaná a zničená. Jak skončit pozitivně nebo s nějakým ponaučením? Těžko……
Nezahořkla jsem, lidem důvěřuji dále, jen už nebudu muset kupovat tolik dárků pod stromeček .
