Článek
Pokud vás svět letušek zajímá víc, podívejte se na www.denikletusky.cz nebo rovnou do mých knih Deník letušky.
Vysoce citlivý člověk
Možná znáte pojem „vysoce citlivý člověk“ pod zkratkou HSP. Anebo taky ne. Koneckonců je nás jen 20 % v populaci. Pro všechny, kteří o tom ještě neslyšeli (a prosím, nepleťte si to s HIV – na to nám co tři roky dělají v Dubaji testy), HSP znamená Highly Sensitive Person, tedy „vysoce citlivý člověk“.
Možná si říkáte, jak jsem to na palubě mohla celé ty roky vydržet. Člověk s HSP totiž vnímá mnohem intenzivněji hluk, pachy, prudké světlo nebo třeba i teplotu. A navíc se cítí nesvůj v prostředí, kde nemá dostatek osobního prostoru – teď jsem dokonale popsala prostředí letadla, au.
Diskotéka? Nikdy!
Odjakživa nemám ráda diskotéky a hlasitou hudbu všeobecně - ano, patří to k diagnóze HSP (která není oficiálně diagnózou, ale co není, může být…). Přidejte do toho blikající světla, lidi poskakující v různých rytmech, vrážející vzájemně jeden do druhého - pro mě smyslový smrtící koktejl.
My HSP jsme jakési chodící radary, které skenují všechno a všechny. Věřte mi, když říkám, že si tuhle „dovednost“ ani náhodou neužívám. Je jen otázka času, než se mi ze všech podnětů, které ke mně proudí, přehřejí obvody, a nervozita vystřelí na maximum. Proč? Protože všechny ty informace nestíhám zpracovat.
Vysoce citlivá letuška
Život vysoce citlivého člověka není žádná procházka růžovým sadem (anebo prázdnou uličkou v letadle). A když k tomu přidám práci letušky, můžu si být jistá, že mě stres a přetížení smyslů budou pronásledovat jako indický pasažér, co si zapomněl říct o whisky (a věřte, že Indové to jen tak nenechají).
Přiznávám, ze začátku to byl boj. Stovky pasažérů v malých kabinách, tělo na tělo bez úniku. Schovat se do kuchyňky? Ne, od toho tady nejsem… Musela jsem se jako profesionální letuška přemoct!
Největší krize přišla v saúdskoarabské Džiddě, kde se paluba hemžila křičícími pasažéry, kteří mi mávali palubními lístky před nosem a tlačili se na mě. Můj osobní prostor a tolerance hluku byly několikanásobně narušené. Pomoc mami!
Před pasažéry jsem se snažila tvářit klidně a profesionálně, ale uvnitř mě zuřil hurikán! Nejradši bych se zavřela do komůrky na košťata (bohužel v letadle žádná není), zhasla světlo a dala si pauzu.
Všichni na mě koukají
Další výzvou bylo stání před kabinou při demonstračních videích, kdy mě sledovalo sto párů očí – a to jsem ho ani neprováděla osobně - obstaraly to obrazovky!
Pomohlo mi, když jsem se pomalu rozhlédla po pasažérech, nešla očima po náhodných bodech, ale koukala postupně na každého. (Ne, nepředstavovala jsem si je nahé, i když… léčebný potenciál by to mít mohlo.)
A víte co? Ačkoliv na nás některé národnosti koukají jako na celebrity, po chvíli je to stejně omrzí. Z těch stovek očí nás sleduje jen asi čtvrtina – a i tu to po čase přestane bavit. Díkybohu pro mě!
Spouštěč může být i těsné prádlo
Představte si mě – běžím s vozíkem, zpocená jako po maratonu (= barovém servisu), a najednou mě začne řezat ramínko a kostice podprsenky nečekaně šťouchat do žeber. Nepříjemné, bolestivé, a úzkost roste. Odejít nemůžu, protože jsem zablokovaná kolegy s vozíky zepředu i zezadu (a nehodlám je otravovat, aby mi uhnuli a zpomalili servis). Takže si to odtrpím do konce letu.
V předstírání a maskování vnitřního pekla jsem už skoro mistr. Hlavně nedat nic na sobě znát! Takže příště? Už žádná kosticová podprsenka! Nejlépe bezešvá. A cedulky zevnitř? Bez milosti odstřihnout!
Citlivou letušku do každé rodiny
My HSP jsme sice trochu masochisti (tvrdím já) a náš vnitřní radar nám často hází klacky pod nohy, ale když najdeme správnou rovnováhu, je ta citlivost obrovský dar (tvrdí internet). Přestože nás podprsenka škrtí a dohadování se desítek saúdskoarabských pasažérů nám brnká na nervy, máme super schopnost velké empatie a citlivosti. A někdo takový na palubě prostě chybět nesmí. Takže, letuška do každé rodiny! Teda paluby.
