Režisér Podskalský přeplatil falešné brnění. Miloš Forman včas lacino nakoupil v Moskvě na výstavě

Zakázané ovoce prý nejvíc chutná. Zvláště v Sovětském svazu roku 1987, kde už několik let probíhající gorbačovské reformní úsilí konečně prosáklo i do oblasti galerijního provozu. A tak se v únorovými mrazy sevřené ruské metropoli jako mávnutím kouzelného proutku najde jedno místo, kde režim svoluje ke kulturní oblevě. Řeč je o ve výstavní síni Kaširka a expozici Umělec a modernita, která má světu představit dříve zakazovaná díla sovětského umění. Největší pozornost návštěvníků přitahuje Základní lexikon, mozaika sestávající z několika desítek maleb menšího formátu. Přicestoval třeba americký galerista Bill Struve z Chicaga, ale také v Hollywoodu etablovaný režisér Miloš Forman (1932-2018). Oba větří šanci včas pořídit to, co možná brzy cenově exploduje…

A nemýlí se. O rok později totiž aukční síň Sotheby's v Moskvě uspořádá první dražbu výtvarného disentu - a tam se začnou dít věci! V dané chvíli Forman osvědčuje svůj obchodní čich a za pár desítek tisíc rublů kupuje zde vystavenou první část Základního lexikonu. Olejovými barvami na plátna stejného formátu ho namaloval Grigorij Davidovič Bruskin (79), který na mezinárodní scéně vystupuje pod jménem Grisha Bruskin.

Na facebookovém odkazu níže je k vidění část panelů z cyklu „Základní lexikon“ (vpravo Bruskinův portrét z 80. let ve stylu komunistické propagandy)

Sice se narodil do rodiny profesora z oblasti energetiky, ale zjitřená imaginace chlapce táhne jinam. „Zdálo se mi, že umělec je kouzelník, který jen mávne kouzelným proutkem a přemění svět,“ vzpomíná Bruskin na své dětství. K malbě se dostal tak trochu oklikou jako absolvent studia na Moskevském textilním institutu, ale ve věku 23 let je okamžitě přijat do Svazu umělců SSSR. V tichu ateliéru poté rozvíjí dva základní cykly své tvorby - mýtus judaismu a sovětský mýtus.

Jistota dvacetinásobku podle Sotheby's

Ten první dohledoví arbitři označují za „židovskou propagandu“, druhou větev Bruskinovy tvorby z roku 1983 na výstavě v litevském Vilniusu rovnou zakážou. Dělníky, kolchoznice nebo učitele a děti v Základním lexikonu totiž zobrazuje jako bělostné sochy s portréty Lenina a Stalina, pěticípými rudými hvězdami či srpy a kladivy. Na okraje obrazů přidává citace z propagandistického románu Jak se kalila ocel z roku 1934 (bestselleru N. A. Ostrovského se dosud prodalo na 35 milionů výtisků). Inspirace? Bizarní sousoší, které ze sádry vytvořili němečtí váleční zajatci a v dětství ho vídal na pozemku sportovního institutu nedaleko svého domova.

Jak už bylo zmíněno, v červenci roku 1988 uspořádala Sotheby's v sovětské metropoli svou první aukci. A za druhý díl Základního lexikonu (mozaika 128 obrazů) vítězný dražitel zaplatil senzačních 416 000 dolarů (předaukční odhad byl dvacetkrát nižší). Z dokumentárních filmů víme, že Miloš Forman na svém ranči v americkém státě Connecticut rád sedával právě pod výhodně pořízenou částí tohoto Bruskinova cyklu. Bohužel, jeho režisérský kolega Zdeněk Podskalský (1923-1993) při rozšiřování své sbírky starožitností už takové štěstí neměl.

Větší než menší množství slušnosti

Jak prozradil Slavomír Ravik ve svém bedekru Svět starožitností, režiséru a sběrateli Podskalskému dal jeden známý tip na dámu z pražských Nuslí, která prodávala údajně středověké brnění. Stálo u kachlových kamen a dychtivý lovec historických artefaktů za něj nabídl čtyři tisíce korun (tehdy zhruba dva průměrné měsíční platy). Měl totiž zásadu, že „člověk sice může nakupovat levně, ale zase ne tak levně, aby původního majitele okradl.“ Pověrčivý Podskalský věřil, že přestoupení tohoto pravidla přináší nepoctivému sběrateli stejnou smůlu jako třeba rozbité zrcadlo.

Po složení uvedené částky prý trpěl výčitkami svědomí, že předchozí majitelku o pár tisíc korun ošidil. Teprve když si do svého bytu k brnění pozval Jana Durdíka, znalce z Vojenského historického ústavu, s překvapením zjistil, že koupil falzum s řádově nižší hodnotou. Ravik k tomuto případu v knize dodává, že prakticky veškerý starožitný sortiment se dodnes stále vyrábí. Staré vzory porcelánových sošek v německé Míšni, ve Francii pořídíte rokokový nábytek jako z Versailles, biedermeierovské sklo se dělá v manufakturách na severu Čech. Velmi zdařilé napodobeniny secesního skla značek Gallé nebo Lalique lze i dnes pořídit např. přes Facebook v Rumunsku. Takže opatrně: ne všechno, co vypadá staře, je zároveň starožitné.

Seznam zdrojů:

https://www.latimes.com/archives/la-xpm-1988-07-31-ca-10782-story.html

https://comradekiev.com/journal/bidding-for-glasnost-the-sothebys-auction-that-transformed-soviet-art?srsltid

https://fineartbiblio.com/artists/grisha-bruskin

Slavomír Ravik: Svět starožitností (Mladá fronta 1972)