Článek
V první polovině 80. let ho na dva roky odvedli do kasáren. „Šílená nuda! Ale v časopise Signál jsem se dočetl, že v Americe prý začínají dělat nějaká graffiti na zeď. Tak jsem do toho šel taky,“ tvrdí malíř XYZ. Popis? Prošedivělý šedesátník, ale výrazně mladšího vzhledu. Svobodný a bez závazků - jinak by nezvládal to, co dělá. Pseudonym používá jen jako komunikační záchytný bod. Není v tom žádný marketing, protože svoje díla už desítky let nevystavuje. V porevolučním boomu sice něco prodal západním sběratelům, ale… „Každý rok vytvořím jen jeden nový obraz. Jsem tedy stejně vzácný jako Vermeer,“ říká s lehkou sebeironií ke svému celoživotnímu depozitáři asi 40 maleb. Na vysvětlenou: z tvorby Jana Vermeera, holandského mistra 17. století, se zachovalo jen 37 obrazů.
Pár let po návratu do civilu začne na betonových plochách normalizační Prahy tvořit svou odpověď americkému street artu. Debutuje Prasetem (1986) z úvodní fotografie k tomuto článku, jistěže bez jakýchkoli povolení od komunistických úřadů. Tři základní tvary (kruh, obdélník a trojúhelník) a tři základní barvy (žlutá, červená a modrá) plus jejich směs (šedivá). Pokračuje sérií dekorativních maleb nedaleko vchodu do jedné z poboček sítě obchodních domů Prior. Užaslý ředitel tehdejšího „ócéčka“ mu okamžitě nabídne místo kreativce v místní aranžovně. Prý máme za vším hledat ženu, což potvrzuje i další milník v kariéře výtvarníka XYZ. „Líbila se mi tam jedna blonďatá prodavačka. Tak jsem se rozhodl ji ohromit nástěnnou malbou na protihlukové zdi v Litochlebích, kde bydlela,“ vzpomíná malíř.
Všetečný reportér komunistického bulváru Večerní Praha takto zachytil XYZ při práci
Jako správný bohém tam klidně tvoří v pracovní době, takže do roka a do dne ho frustrovaný ředitel Prioru vykopne na ulici. Ale jeho téměř disidentská pověst se začíná šířit perestrojkou ovlivněnou Prahou. Vymaluje například mateřskou školku nebo několik kulturních středisek. Neobejde se to bez potíží. „Výbor 44. uliční organizace KSČ upozorňuje na nevhodnou výzdobu stěn velké shromažďovací místnosti střediska,“ čte malíř z jednoho dobového udání. Níže podepsaný předseda komunistické buňky mimo jiné neskrýval své zděšení nad „vyceněným chrupem plivajícím na shromáždění občanů v sále“. Dezinterpretace příslušného pop-artového výjevu pochopitelně neměla nic společného s realitou.
V tvrdé realitě kapitalismu
Po listopadu 1989 uspořádá několik výstav, senzacechtiví kupci z Německa, Itálie nebo USA nakupují. Jenže náročný XYZ zjišťuje, že neumí malovat tak, jak by skutečně chtěl. Uzavírá se do ateliéru, některé obrazy předělává i čtvrt století, než je konečně spokojený. Ale kde vzít na živobytí? V roce 1992 tedy posílá níže reprodukované dílo Trip-tych (laserový tisk koláže, akryl na billboardu) do výtvarné soutěže časopisu Reflex o 100 000 korun. Jenže po uzávěrce zadavatel mění pravidla a porotu nahradí alibismus losování vítěze. „Velké zklamání, trochu jsem doufal,“ povzdychne si XYZ.
O výherci soutěže týdeníku Reflex nerozhodla kvalita, ale náhoda
Jeho mladší street artový následovník Pasta Oner (45) neskrývá, že žádanou a patřičně drahou produkci mu vyrábí tým najatých kolegů. Ostatně to platí i pro britskou obdobu našeho XYZ, který vystupuje pod přezdívkou Banksy. Investiční pojetí umění dneška však protagonistovi tohoto článku nic neříká. A muraly jsou na začátku třetího tisíciletí už plně legalizovaný jev, proto je nedělá. Umí si však dělat i legraci sám ze sebe.
„Nejedeš načerno?“ ptá se XYZ sám sebe, když v tomto tričku částečně ve stylu graffiti ironizuje kampaň Dopravního podniku hl. m. Prahy proti černým pasažérům. Jako je právě on. Veškeré prostředky složené laskavými čtenáři přes tlačítko „Podpořte autora“ budou za měsíc říjen věnovány právě jemu.
Kdo z vás to má? zeptal by se možná politik Jiří Paroubek
Seznam zdrojů:
Rozhovor s výtvarníkem XYZ
