Článek
Zdálo se to jednoduché, voda, mouka, sůl. Co se může zkazit? Zkušenější pekaři jistě namítnou, že jsem byla velmi naivní, protože stvořit voňavý chléb s křupavou kůrkou a nadýchanou střídkou není jen tak. Ne nadarmo neměla být v dobách našich dávných předků hospodyně při zadělávání těsta na chléb rušena. Vždyť jde o rituál!
S kynutým těstem si obecně docela rozumím, tudíž jsem při pečení svého prvního chleba sebevědomě vycházela ze zkušeností s pečením koláčů a buchet. Ale ejhle, nebyla jsem připravená na odlišnou konzistenci, kterou se vyznačuje chlebové těsto. Ve snaze vytvořit krásný bochánek držící tvar, přidávala jsem divoce mouku, až jsem dosáhla pevnosti těsta, s níž jsem v daný moment byla spokojená.
S nadšením jsem rozpálila troubu a vsadila do ní dle mého úsudku krásný pecen. Po přesně vyměřeném čase jsem vytáhla na pohled hezký výrobek, ačkoli mě trochu zarazilo, že jeho velikost se nijak zásadně nezměnila oproti syrovému stavu. Prvotní radost ze zvonivé kůrky ale přebila záblesky zdravého skepticismu. Jakmile jsem ale bochník nadzvedla začalo se mi do mysli vkrádat jisté podezření, že něco není v pořádku. Chléb byl totiž na svou malou velikost nezvykle těžký. Ale co, to určitě nic neznamená. Podezření se potvrdilo, když jsem v rozjařené náladě chtěla chléb zakrojit. Ukázalo se totiž, že na tento výkon nemám dostatek sil nebo dostatečně ostré nože. Patku tedy ukrojil manžel, s trochou dobré vůle se dala schroustat. Konzumace dalšího krajíčku však vyžadovala nezvykle silné čelisti, pevný chrup a notnou dávku trpělivosti při žvýkání. Statečně jsem ho snědla, ale zasytil na dlouho, doslova mi ležel v žaludku jako kámen. Další krajíčky už nikdo nekrájel dílem proto, že na ně chuť rychle přešla a dílem proto, že by na odkrojení plátku byla potřeba cirkulárka. Tento pecen by obstál ve srovnání s cihlou a manžel nesměle navrhl, že by jím šlo podložit kola u auta při stání v kopci. Nálada, nadšení, entuziasmus ze mě ve vteřině utekly jako pára nad hrncem. Tento pokus o domácí chléb mi doslova vzal vítr z plachet a na mnoho dalších let jsem se zbaběle dalších pokusů vzdala.
Nedávno jsem ale opět dostala skvělý nápad založit kvásek a pustit se do pečení božího daru znovu. Staré rány byly zahojeny, emoce ochladly a i přes mírný posměch ze strany ostatních členů rodiny, kteří ostentativně začali chystat pilky a další ostré nástroje, jsem se těšila, jak se do toho dám. Snažila jsem se k tomu přistupovat jako k novému tématu ke studiu, načetla jsem si články od více či méně důvěryhodných zdrojů na internetu, vybrala recept pro začátečníky a snažila jsem se dodržet přesný postup. Ten, kdo někdy doma zkoušel péct chleba, ví, že jde o dlouhý proces, na jehož konci stojí nejistý výsledek. Respektive na té dlouhé cestě od mouky a vody k vonícímu pecnu se může mnoho pokazit. Moje odhodlání ale bylo velké, přece to nemůže být tak složité, zvládnu toho upéct poměrně dost, proč bych nedokázala vykouzlit i chleba?
Při počáteční přípravě jsem se opravdu snažila dodržet na gram množství mouky a vody i přesnou dobu hnětení. První problém nastal tehdy, když mi došlo, že doba vhodná pro překládání těsta kolidovala s jinými aktivitami rodiny, které samozřejmě tak podružné věci, jako je pečení, nemůže narušit. No co, půl hodiny sem, půl hodiny tam, co se může stát. Teoreticky nic, prakticky asi tisíc věcí. Po návratu do kuchyně se ukázalo, že těsto potěšitelně roste, jala jsem se ho tedy překládat pohyby odkoukanými a nastudovanými. Děti na mě zíraly s notnou dávkou shovívavosti, proč to dělám, vždyť se chleba dá přece koupit, špitaly si mezi sebou. „Nám přece chutná chleba z místní pekárny, proč zas nějaké novoty, kdo to bude jíst,“ přidal se s „povzbuzujícími“ slovy i manžel. Snažila jsem se nevnímat kousavé poznámky „podporující“ rodiny. Těsto ale začalo lepit, z netrpělivosti jsem přisypala trochu mouky, ale náhle mi na mysli vytanula vzpomínka na tehdejší nezdar, proto jsem sáček s moukou zase rychle zavřela. Pod rukama se mi začal tvořit malý bochníček, zaplesala jsem radostí, opět vrátila do mísy a nechala těsto po další vyměřenou dobu odpočívat, odhodlaná další krok dodržet s přesností švýcarských hodinek.
Jenže se ukázalo, že ani další fázi nebude snadné přesně načasovat. Je přece potřeba uvařit i oběd. Další překládání vyšlo přesně na chvíle, kdy nešlo odložit jiné kuchařské činnosti, příprava chleba šla tedy opět na druhou kolej, však se nic nestane. V 11:55 jsem rychle těsto hodila do ošatky, uf, snad to klapne.
Po několika hodinách odpočinku v ošatce jsem usoudila, že těsto je zralé na přesun do trouby. Dle instrukcí z receptu a rad a triků z internetu jsem nahřála troubu. V okamžik, který jsem vyhodnotila jako ten pravý, jsem bochník vsadila a začala péct. Měla jsem pocit mírného vítězství, aspoň část procesu jsem snad zvládla. Leč co naplat, výsledek se ukáže až za pár desítek minut. Trpělivě jsem čekala, i přes brblání rodiny, jak dlouho ta trouba ještě pojede. Za ten dobrý pocit z domácího chleba to přece stojí. Po stanovené době jsem se zatajeným dechem vytáhla z trouby hotový výrobek. Ukázalo se, že jde o krásně vypadající křupavou placku. Pocit hlubokého zklamání rychle vystřídalo odhodlání se nevzdat, chybami se přece člověk učí, příště se to už určitě povede. Nezdařený pokus nakonec ocenil ten nejvděčnější strávník - náš pes.
