Článek
Církevní advent dříve i dnes
Počátek oslav adventu můžeme hledat již ve 4. století na území dnešního Španělska a Francie, v 6. století se pak světil také v Římě. Adventem označujeme období čtyř týdnů, které začíná vždy v neděli nejbližší svátku sv. Ondřeje (30. listopadu) a končí na Štědrý den odpoledne. Tato doba platí od vrcholného středověku v celé křesťanské Evropě za počátek církevního roku, neboť v křesťanské tradici běh roku vychází z církevního kalendáře a počítá se od narození Ježíše. Odtud také pochází název tohoto předvánočního období: slovo advent se překládá jako příchod, tedy příchod Ježíše Krista.
Každá adventní neděle má vlastní název: železná, bronzová, stříbrná a zlatá. Kromě toho nesou vždy svůj význam. První upozorňuje na Kristův příchod na konci světa, druhá a třetí představuje Jana Křtitele, jenž ohlašuje Kristův příchod. O čtvrté adventní neděli jsou tématem události přímo předcházející Ježíšovu narození. V souvislosti se zmíněným půstem, pokáním a modlitbou se kostel nezdobí květinami. Typickou barvou pro advent je fialová, výjimkou však může být třetí adventní neděle, tzv. Gaudete - radostná, kdy je liturgickou barvou růžová a kostel se smí ozdobit květinami.
V první části adventu se v kostelích konají roráty. Jejich název pochází z latinských slov mešní písně rorate caeli desuper, čili rosu dejte, nebesa, shůry. Roráty nejsou pouze lidovým názvem těchto zvláštních mší, ale říká se tak i staročeským zpěvům zpívaným v jejich průběhu.
Život v adventu kdysi
Protože práce na polích, sklizeň a další hospodářské práce dávno skončily, stalo se zimní období časem opravy nářadí, tvořením dřevěných výrobků, mlácením obilí ve stodolách, přástek či draní peří a dalších ručních prací.
Právě přástky byly největší společenskou událostí období adventu. Přadleny se obvykle sešly v jedné chalupě, jednak proto, že vytápění a osvětlení bylo drahé, jednak proto, aby nepracovaly o samotě. Přástky se také staly příležitostmi pro vyprávění nebo zpívání. Účastnili se jich často i muži a ti zase hráli karty, popíjeli nebo si povídali. A protože se při těchto příležitostech mezi sebou setkávala a seznamovala také mládež, většinou popíjející alkohol, často přástky končívaly bujaře a ne zcela mravně. Proto od 16. století vydával zemský sněm v Praze i další vrchnostenské kanceláře zákazy společných přástek pod trestem pokuty nebo i bití. Tyto zákazy se opakovaly až do 18. století. Nařízení ovšem nebyla zcela úspěšná, a tak se jakýmsi kompromisem stalo omezení přástek na dny, kdy se nekonají žádné církevní svátky nebo půst.
Zákazy týkající se hlučných a okázalých zábav se pak rozšiřovaly od 17. století. Tyto zábavy navazovaly na starořímské oslavy k ukončení sklizně obilí nebo vína. O zvycích a obyčejích, o nichž se dochovaly zprávy z 18. a 19. století, můžeme říci, že byly již jakýmsi slabým odvarem někdejších bujarých zábav a měly charakter spíše církevního pojetí adventu.
Lidové zvyky a oslavy
V průběhu adventu se slaví řada svátků. Mnoho z nich je spojených s rozličnými pověrami a obyčeji, např. svatí Mikuláš, Barbora nebo Ondřej. Z předkřesťanských dob pocházely různé masky, které svůj název přejímaly právě podle světců (např. Barborky), ovšem neměly nic společného s osobami křesťanských mučedníků. Svátky se v každé zemi i kraji slavívaly jinak. Na vině jsou třeba posuny dnů v kalendáři, především zavedení gregoriánského kalendáře v 16. století. Stejné svátky se tak slavily v různých zemích v různé dny, přestože měly stejné datum.
Věnec, kalendář i svíčky
V současnosti může období adventu představovat dvojí záležitost: pro některé znamená obnovení, očistu a přípravu na Kristův příchod, pro jiné spíše zábavu spojenou s tradicemi, např. s mikulášskými obchůzkami. Vymýšlíme dárky, pečeme cukroví, zdobíme domácnost, ve městech se rozsvěcují vánoční stromy, konají se trhy. Mnoho adventních dekorací má původ mimo české země, například kalendář, vánoční hvězdy či svícny pocházejí z Rakouska a Německa. U těchto svých sousedů můžeme rovněž hledat původ adventního věnce. Ten symbolizuje uzavření kruhu, tedy to, že je advent u konce, nebo i věčnost Boha - nemá začátek ani konec. Svíčky na věnci pak odkazují ke zvěsti Kristova příchodu jakožto vítězství nad temnotou či světla ve tmě.
Jaké jsou tedy rozdíly v tom, jak trávili advent naši předkové a jak jej trávíme my? Z dob minulých zůstaly roráty, ale i zábavná stránka předvánočního času. Dnes už se však spíše než s „hromadným“ draním peří nebo předením setkáváme spíše s vánočními večírky, adventními koncerty nebo zmíněnými trhy, nehledě na více či méně intenzivní přípravy Vánoc. Pokud naši předkové dodržovali půst a zdržovali se zábavy alespoň mimo církevní svátky, platí pro dnešní dobu zřejmě ještě odlehčenější pravidla. Pro někoho jsou tmavé večery příležitostí k usebrání a meditaci, pro jiné zase prostorem pro setkání s přáteli. Tak či tak, advent stále může i pro ateistu symbolizovat naději, ať už si pod ní představuje cokoli.
Zdroje:
VONDRUŠKOVÁ, A.: České zvyky a obyčeje. Praha: Albatros, 2004.
https://www.cirkev.cz/cs/aktuality/161124co-je-to-advent
https://www.pleva.cz/a/lidove-tradice-v-predvanocnim-case
