Článek
Markéta: Ondřeji, moc vás tady vítám. Jste naším prvním hostem v novém školním roce, což je pro nás velká čest. A začnu trochu zlehka, abychom se rozmluvili. Jak se máte? Dlouho jste k nám jel, že?
Ondřej: Mám se dobře. Jel jsem sem hodinu, Jižní spojka je docela peklo. Normálně autem po Praze moc nejezdím, snažím se tomu vyhýbat, ale dnes jsem se rozhodl, že pojedu, protože to bylo z ruky, a nevyplatilo se mi to. Příště asi zase pojedu autobusem.
Markéta: A když tedy běžně autem nejezdíte, jak vypadá váš pracovní den? Můžete nám to trochu přiblížit od rána až do teď?
Ondřej: Musím říct, že můj pracovní den se v posledních měsících přes léto docela změnil. Jinak se po Praze většinou pohybuju pěšky, případně tramvají nebo metrem, podle toho, jak stíhám. Chodím ale opravdu rád pěšky, to je můj způsob, jak si promýšlet věci. Denně ujdu aspoň 10 km, někdy i 15 nebo 20 km po Praze, a to je vlastně skvělé. Všem bych to doporučil. Je to způsob, jak se člověku okysličí mozek, ale zároveň to není příliš fyzicky náročné, takže člověk má čas posbírat myšlenky. Když jsem byl ještě v ředitelské roli, měl jsem kalendář dost nalinkovaný, schůzky byly naplánované třeba i na desetiminutovky, takže si to teď užívám, měl jsem celkem klidné léto a teď se věnuju stavbě nového týmu. To už není tak intenzivní časově.
Markéta: A můžete nám o novém týmu něco prozradit, nebo si to zatím chcete nechat pro sebe? Na LinkedInu je tajemné CEO at Stealth…
Ondřej: Ale jo, můžu něco prozradit. V červnu jsem opustil svého dosavadního zaměstnavatele, kde jsem byl téměř 30 let, což je dost šílené. Rozhodl jsem se postavit novou firmu, která se zaměřuje na kyberbezpečnost s přesahem do AI. Kyberbezpečnost má už dlouhé roky problém s nedostatkem lidí, v Evropě se dokonce mluví 10 milionech nenaplněných pozic v oboru. Na druhou stranu, když se člověk do toho ponoří trošku víc, tak vidí, že spousta těchhle těch jobů aspoň tak, jak byly definované, jsou celkem rutinní a ne příliš kreativní záležitosti. Naše hypotéza je, že mnoho rutinních úkonů, které dnes v vykonávají lidé, lze dělat efektivněji a levněji stroji, a to s pomocí umělé inteligence. Máme tam nějaké specifické partie, aniž bych chtěl prozradit mnoho, na které se chceme zaměřit, jde spíš o to, jak vyřešit technický dluh, který tady máme a který si většina firem a státních institucí a vlastně i jednotlivců s sebou nese z minulosti, a je to čím dál tím větší problém z pohledu bezpečnosti …a utlouct to pomocí brute force, jak my říkáme, není moc dobrá metoda. Takže to chceme udělat efektivněji a chytřeji, zatím jsme v počátečních fázích, ale těším se na to.
Markéta: A stále platí, že když přijímáte do práce nové lidi, chcete, aby představovali pomyslné T, jak jste říkal v jednom podcastu? Kde I - z toho T - je hluboká expertíza a to T jsou ramena, která znamenají přesah do dalších oborů? Nebo už jste našel něco lepšího?
Ondřej: Jednoznačně to platí. Stavba týmu je jednou z největších zodpovědností, kterou lídr má, a je důležité mít v týmu ty nejlepší lidi, byl jsem zvyklý interviewovat lidi, i když to byly vyšší stovky. Časem to samozřejmě přestalo být možné. Co se týče „T“ lidí, tak to znamená, že musí mít hlubokou odbornou znalost, což je ta svislá část T. Ale také potřebují mít zvědavost a širší rozhled, což je ta horizontální část T. Zjistil jsem, že lidé, kteří jsou zvědaví a chtějí se stále učit nové věci, bývají úspěšnější.
Markéta: A přijímáte i juniory? Myslím lidi ve věku našich studentů? My jim tady často říkáme, aby se nebáli jít se zeptat do firem. I vy sám jste začínal pracovat jako junior. Co je pro vás důležité u studentů, pokud chtějí pracovat, podle čeho je posuzujete?
Ondřej: Ano, v Avastu jsme měli hodně propracovaný program stáží, zaměřený hlavně na studenty vysokých škol. Samozřejmě existují nějaká omezení pro lidi mladší 18 let. Vzpomínám si ale, že jsme měli i pár stážistů ze středních škol. Pro studenty je přirozené, že chtějí při studiu získat nějakou praxi, aby měli lepší představu o tom, co jim sedí. Takové stáže, často letní nebo časově omezené na 2 až 6 měsíců, byly v Avastu běžné. Měli jsme okolo 100 mladých lidí na stážích nejen v Praze, ale i v dalších lokacích. U větších firem je totiž výhoda, že můžete cestovat do jiných poboček, třeba do Londýna nebo USA.
Markéta: A jak tedy probíhalo přijímání? Chtěli jste třeba životopis, nebo bylo nějaké testování?
Ondřej: Záleží na roli, ale životopis je vždycky užitečný, abychom věděli, s kým máme tu čest. U studentů jsme měli nižší požadavky. Pro technické pozice jsme měli systém technického posouzení, ale u studentů jsme se spíše zaměřovali na to, jak jsou zvídaví, jaká je jejich motivace a jestli je opravdu zajímá obor, který studují.
Markéta: No vidíte, studenti, že vám tady nekecáme. Mně se k tomu líbí, jak se krásně točíme v tom Íčku a Téčku - IT - ale my máme v názvu ještě Géčko - ITG, a celé to překládáme nejen jako IT Gymnázium, ale i jako Individuality - Technology - Growth. Takže když docílíme toho I a T, tak pak může následovat ten růst, o který evidentně jde nejen nám tady ve škole… A já se schválně zeptám na něco, co u nás řešíme poměrně často. Jaká je podle vás minimální míra digitální gramotnosti? A pojďme to zkusit rozlišit trošinku generačně. Jaké je to minimum pro mladé lidi, dejme tomu naše studenty ve věku 15 až 19, potom pro generaci jejich rodičů a potom pro starší generaci. Máme to vůbec rozlišovat, nebo jak tohle vidíte?
Ondřej: Jako ITG se určitě věnujete technické gramotnosti hodně. Technologie se rychle vyvíjejí, takže to, co bylo relevantní před deseti lety, dnes už tolik neplatí. A za dalších 5 let to bude opět jinak. Starší generace na tom bývají jinak než ti mladší, kteří vyrůstají obklopeni technologiemi. Jde to těžko nějak srovnávat a vydefinovat. Společnost se posouvá do digitálu z naprosto prozaických důvodů a mladší lidi už se doslova rodí s nějakým zařízením v kolébce, takže pro ně je to zcela přirozené součást života, tak to samozřejmě mají jinak, ale je to hrozně moc individuální.
Markéta: Ano, to máme stejný závěr a my vlastně každý rok přehodnocujeme, kam se to zase posunulo a co je tím pádem třeba relevantní pro naše studenty a jestli se třeba mají u nás všichni učit základy programování, nebo už ne. Pojďme se ale teď dostat k tomu, co s tím úzce souvisí, což je nějaký osobní balanc a duševní rovnováha - při tom všem překotném technologickém rozvoji. My se tady tomu ve škole celkem věnujeme, a proto mě zajímá, na co přišel vy osobně a co funguje vám. Vy jste konkrétně zmínil, že například chodíte často pěšky. Máte ještě něco, co byste doporučil?
Ondřej: Myslím, že je důležité najít si něco pro sebe, co vás baví a co lze začlenit do každodenního života dlouhodobě. Je hrozně snadné začít s něčím intenzivně, třeba chodit pětkrát týdně do posilovny, nebo jiná podobná šílenost, ale udržet to jeden, dva, pět, deset let, je už nemožné, nebo aspoň pro mě ne. Proto je dobré najít aktivity, které vás baví a které člověku nějakým způsobem dávají smysl, protože k nim pak přirozeným způsobem inklinuje a jsou dlouhodobě udržitelné. Já jsem třeba začal chodit už v dětství, byl jsem v turistickém oddíle, kde se dělaly dlouhé výlety, a prostě mi to zůstalo, proto rád chodím. Já třeba i rád při chůzi řeším pracovní věci, pokusil jsem se takto realizovat i meetingy, že jsme třeba třikrát obešli barák, některým lidem to vyhovovalo, jiní to nesnášeli. Tohle má prostě každý jinak a každý si musí přijít na to, co jemu osobně funguje, na to není žádný obecný návod.
Markéta: Ano, ale my, kteří jsme zdraví, máme stále strašně moc možností a můžeme vlastně zkoušet cokoliv. Je to jenom o nás. Ale co třeba takoví lidé, kteří jsou vážně nemocní, kteří mají třeba rakovinu? Tím se dostávám k vaší nadace, která se věnuje paliativní péči dětí. Jak se lze postarat o jejich well-being? Myslím totiž, že nám můžete poskytnout poměrně unikátní pohled na to, co je prostě pro takové děti v běžném denním životě důležité a co řeší.
Ondřej: No děti, co mají rakovinu, ty mají fakt blbý. Rodin, které mají dítě s opravdu život ohrožující nemocí, je zhruba patnáct tisíc v naší zemi, takže je toho poměrně hodně. A ta rakovina je menší procento, jsou tam všemožné vrozené nemoci, cystické fibrózy a tak dál. Je důležité mít na paměti, že my máme vlastně obrovské štěstí a obrovské privilegium, že jsme zdraví a že i když jsme nemocní, tak je většinou ta nemoc banální. U těchhle rodin to vlastně není jen to samotné léčení té nemoci nebo tišení následků, tišení bolesti a tak dál, je to celkově 24hodinový chod té rodiny. Typicky se ty rodiny rozpadají, protože prostě buď to někdo z těch rodičů nezvládne psychicky, nebo finančně se dostanou do různých obtíží, protože minimálně jeden z nich musí přestat pracovat, aby se mohl věnovat nemocnému dítěti. Pro mě je to vždycky impuls, že ať už člověk má sebevětší problémy a říká si tohle je fakt den blbec, od rána se nic nedaří, řeším tu nějaký fakt velký zvraty… tak si vzpomenout si na to, že bych měl mít trochu pokory, protože je tady spousta lidí, kteří to mají nesrovnatelně a o 10 levelů horší.
Markéta: Děkuju moc za tuhle odpověď. Já bych možná teď dala slovo vám divákům - studentům a rodičům. Chcete se někdo na něco zeptat Ondřeje, pana Vlčka? …
Ondřeji, než se někdo osmělí, je nějaký dotaz, který byste chtěl dostat? Na co se vás nikdy nikdo nezeptal? A vy jste si vždycky přál na to odpovědět?
Ondřej: Ten dotaz, který bych chtěl já dostat, je proč všichni chtějí zablokovat TikTok?
Markéta: Tak já se ptám. A Ondřeji, vy na to prosím odpovězte.
Ondřej: Proč vy si myslíte, že se mluví o tom, že se zabanuje TikTok? Co je vaše teorie?
Markéta: Tak to jste se do nás teď výborně trefil, protože my ho tady ve škole blokujeme. Ale to je kvůli našim studentům, aby během vyučování pracovali a nekoukali na sociální sítě. Takže u nás je to čistě z tohoto důvodu. Jinak si myslím, že to je strach, čistý strach z toho, co to může způsobit s mladou generací.
Ondřej: Moje teorie je trochu jiná. Myslím si, že vlády, které mluví o zákazu TikToku, ať už je to vláda USA nebo na panevropské úrovni v Bruselu, to nedělají kvůli tomu, že by jim tak moc záleželo na ochraně občanů, jako vám záleží na studentech ve škole. Samozřejmě, že to souvisí s bezpečností. TikTok je čínská platforma a jsou tam dvě roviny. Jedna je možnost ztráty dat nebo odposlechu, což je možná menší problém. Větší problém vidím v tom, že kdyby došlo k vojenskému konfliktu mezi Západem a Východem – a doufáme, že to nenastane, ale člověk nikdy neví. I první a druhá světová válka přišly celkem nečekaně, jako blesk z čistého nebe. Tyto věci se historicky dějí. A to, co se děje třeba teď kolem Tchaj-wanu, nevypadá dobře. Takže určitá obezřetnost je na místě. Takže: největší problém TikToku je v tom, že je to mobilní aplikace, ne webová. A lidé si ji instalují na svá zařízení. Statistiky ukazují, že více než polovina mobilních zařízení, která lidé používají, je starší než šest let. Výrobci softwaru většinou po pěti letech přestanou vydávat bezpečnostní aktualizace. To znamená, že polovina všech mobilních telefonů, které lidé používají, je mimo aktualizační cyklus. I kdyby to tak nebylo, tak iPhone i Android mají každý rok desítky bezpečnostních mezer. Třeba loni pro iPhone bylo 24 nových zranitelností v operačním systému a nějakou dobu trvá, než je Apple nebo Google v Androidu opraví. Kdybych to vzal z pohledu možného vojenského konfliktu, pokud čínská vláda má přístup k řádově jedné a půl miliardě zařízení s aplikací TikTok, která může využít a zneužít některé z těch zranitelností a vlastně nainstalovat do těch mobilů cokoliv, není to moc dobré. A to je ten důvod.
Markéta: Chce na to někdo reagovat? …
Případně máte dotaz na pana Vlčka?
Host: Já bych navázala na sítě. Ondřeji, zajímalo by mě, jaký jim dáváš prostor, jestli si to nějak koriguješ? A druhá otázka: Říkal jsi, že jsi byl 30 let v Avastu, což je strašně dlouhá doba. Jaké bylo to rozhodnutí, jak zrálo a kam se chystáš? Jestli ti ovšem, Markéto, nezasahuju do scénáře.
Ondřej: Co se sociálních sítí týče, reálně využívám jen LinkedIn, to je ta boomerská síť. Možná ji neznáte, ale primárně začala jako platforma pro firmy a profesionály, zejména pro hledání zaměstnání nebo zaměstnanců. Vlastně je to elektronický způsob, jak si vyměňovat CV a oznamovat, že hledám práci, nebo naopak, že nabízím práci. V poslední době se to proměnilo na content platformu, takže tam je i nějaký čtivější obsah než jen CV. Jinak však používám sítě velmi pasivně. Měl jsem desítky falešných účtů na různých sítích, hlavně pro studijní účely. A k tomu bych dodal, že nejsem jediný, kdo má falešné účty. Více než polovina účtů na sociálních sítích jsou boty. I když to na první pohled nevypadá, často člověk naletí na různé podvody atd. To se teď výrazně zhoršuje s umělou inteligencí a příchodem nástrojů jako je ChatGPT, které to umožňují udělat mnohem levněji a působí to důvěryhodněji. K té druhé části otázky: Vždycky jsem si říkal, že zkusit něco nového by bylo fajn, ale člověk čeká na ten správný okamžik. Mně přišlo, že logický milník nastal, když jsme Avast spojili s naším dlouhodobým americkým konkurentem. Ten deal jsme podepisovali v létě 2022. Pak jsem tam zůstal asi 18 měsíců, zodpovědný za integraci. Když ta práce byla víceméně hotová, říkal jsem si, že teď nebo nikdy. Tak jsem se rozhodl odejít a zatím nelituji. Snad to bude dobré.
Markéta: Děkuji za odpověď. Nahrál jste mi na otázku a řekla bych, že je to lehčí téma. Mluvil jste tu o boomerské síti, ale my dva ve skutečnosti patříme ke generaci X, stejně jako většina rodičů tady. Mimochodem, Ondřeji, jsem o rok mladší než vy! :-) Já bych vás prostě chtěla poprosit o jednu věc. Já si totiž myslím, že my jsme docela důležitá generace, ale nikde se o nás nemluví, generace Z se maximálně tak ještě vymezuje vůči boomerům. My jsme ale zažili devadesátky v době, kdy jsme byli v pubertě, a to je naprosto unikátní. Nemohl byste, prosím, našim studentům vysvětlil důležitost naší generace v dějinách?
Ondřej: Myslím, že tady jsou dvě věci. Mám taky děti v tomhle věku a ty už mi říkají boomer, že kdo je starší než třicet, už je stařešina, prostě před smrtí. Když se kouknu na různá odvětví a obory lidské činnosti, tak my jsme ti, kteří postavili digitální svět, ve kterém dnes žijeme. My jsme vymysleli ty věci a uvedli je do života. Ti před námi vyvinuli hardware, ale moc nevěděli, co s tím dělat. Vytvořili jsme softwarový stack, který dnes bereme jako samozřejmost. To je podle mě největší inovace posledních padesáti let a kredit za to jde generaci X, která měla představivost a tah na branku, aby to uvedla do života. Je to hrozně důležité. Takže si myslím, že jsme fakt dobří! :-)
Markéta: Díky! A myslíte si, že bylo těžší naučit se programovat za naší doby? Vy jste se to naučil trošku dřív než já, protože já se k tomu dostala až na vysoké, nebo to mají těžší naši studenti?
Ondřej: To je skvělá otázka. Miluju to klišé, že každá generace říká: „Jo, za nás to byli opravdoví programátoři.“ Bylo to jiné. Možná jsme si víc přičichli k něčemu technickému, viděli jsme hardware a museli jsme rozumět, jak věci fungují. Dneska to tak potřeba není, ale ta abstrakce má své výhody a mně se to taky líbí. S příchodem umělé inteligence se to mění. Zaznamenali jste rozhovor s Johnsonem a šéfem Nvidie? Řekl, že by rozhodně nedoporučil nikomu učit se programování, protože to zanikne. Osobně to tak nevidím. Myslím, že se to transformuje. I prompt pro AI je svým způsobem programování. Jasně, můžeme to psát v přirozeném jazyce, ale principy popisování problémů a jejich řešení tam zůstávají.
Markéta: Já bych chtěla dodat, že my jsme se to učili z opravdových knih, jako na papíře!
Máte někdo dotaz na Ondřeje?
Host 2: Rád bych se zeptal na motivaci. Přece jenom 30 let kdekoli, když člověk pracuje, čelí vyhoření a frustraci. Když člověk dosáhne cíle, třeba prodal firmu, co ho motivuje začít něco nového? Chápu byznysové cíle, ale co osobní motivace? Proč začít budovat nový tým, účastnit se schůzek a řešit neshody?
Ondřej: Možná ta nejupřímnější odpověď je, že mě to prostě baví. V tom nacházím zalíbení a dává mi to smysl. Každý den si musím vybrat, jak ho strávím. Možná se říká, že někdo je „za vodou“ a už nemusí nic dělat, což je podle mě nuda. Člověk musí nějak naplnit čas, a pro mě je naplňující a zábavné budovat něco nového. Přijde mi to přirozené a dobré. Pokud mám nějakou zkušenost nebo unikátní znalost, měl bych se toho chopit. S manželkou se řídíme příslovím „carpe diem“ a součástí toho je i že si urveme třeba večer a jdeme zakalit. Když se objeví příležitost, je dobré po ní skočit, ať už v té konkrétní nebo přenesené podobě, prostě taková nějaká akčnost a činorodost si myslíme, že je přirozená věc.
Markéta: Vy jste zmínil vaši manželku a to, že je dobré umět si užít večer. Je dnes dobrá příležitost? Protože já prozradím, že my víme, že vaše žena má dnes narozeniny. Co pro ni máte za dárek?
Ondřej: Dobře, takže to chcete vědět dřív než ona? Ano, má narozeniny, dokonce kulaté, takže o to víc je to výjimečné.
Markéta: O to víc si vážíme, že jste tady. Pustíme vás brzy.
Ondřej: No tak mám pro ni nějaké dárky, ale nevím, jestli to chci prozradit. Je to trošku osobní.
Markéta: Nemusíte to prozrazovat. jenom já prozradím vám, že kytku pořizovat nemusíte, tu jsme pořídili my. A už se nese… A mezitím já ještě zeptám do publika, jestli má ještě někdo poslední otázku.
Host 3 : Rád bych se zeptal Ondřeje, co by poradil studentům, zda je lepší podnikat, nebo být zaměstnaný. Možná to vlastně není tak důležité, ale jak poznat, co je to pravé a co by je mohlo bavit? Co baví tebe v kariéře?
Ondřej: Mně se líbí trend, který dnes vidím, hlavně u mladších generací, které vstupují do pracovního procesu. Jsou méně stabilní než my. Já jsem byl extrémním příkladem, protože jsem vydržel v jedné firmě téměř 30 let, což je naprostá anomálie. Občas mi lidé říkali, že jsem jako Japonec, protože v Japonsku je standardní, že člověk jde v osmnácti letech do společnosti jako Mitsubishi a pak po čtyřiceti pěti letech přebírá diplom při odchodu do důchodu. Dnes však mladí lidé obvykle zůstávají v jednom zaměstnání maximálně jeden nebo dva roky. Pro naši generaci to znamenalo známku nestability, možná nezralosti. Když měl člověk v životopise pět nebo deset různých zaměstnání, považovalo se to za red flag, což vyžadovalo prověřit, co za tím stálo. Mnozí lidé se pouze „ohřáli“ v práci a než se plně zapojili, už byli na odchodu. Když se nad tím zamyslím, dává mi to smysl. Technologie se mění tak rychle, že vyzkoušet různé pozice na špičce oboru znamená, že budou muset měnit pracovní místa. Bylo by divné, kdyby mohlo všechno prožít v jedné firmě. Zkoušení různých věcí, hledání a výzvy k překonání status quo jsou důležité.
Co se týče otázky podnikání nebo zaměstnání, rozdíl není tak zásadní. Zaměstnání, zejména v oblasti IT, je často flexibilnější. Člověk může pracovat hybridně, nemusí chodit do kanceláře. Není to už jako dřív, kdy se pracovalo od devíti do pěti, většina firem dnes nabízí flexibilitu. Můžu pracovat pro více firem, mít vlastní projekty, a zaměstnavatelé s tím obvykle nemají problém, což je také spojeno s mateřstvím a otcovstvím. V českém prostředí firmy udělaly velký pokrok, co se týče flexibility, a to je skvělé. Myslím, že není potřeba to rozhodnutí dělat teď, protože člověk bude mít ještě spoustu času si to nějak si očuchat a zjistit, co je pro něj to nejlepší.
Markéta: Ondřeji, já vám moc děkuji a přeji všem našim studentům, aby měli tolik drivu jako vy, aby si to všechno správně očuchali a vybrali si pro sebe to nejlepší, co je bude naplňovat, co je bude bavit. A my vám dáme tu kytičku. Poprosím Zuzku.
Moc děkujeme, že jste tu s námi byl.
Ondřej: Já děkuju a děkuju za krásnou kytičku.
