Článek
Do Vancouveru jsme přiletěli na jarní prázdniny s partnerem a našimi čtyřmi kluky ve věku 10 až 17 let. Cílem bylo projet zajímavá lyžařská střediska, jako jsou Silver Star, Red Mountain, Whitewater nebo Revelstoke a podívat se k tomu na střední školy.
Tento text zveřejňuji s půlročním zpožděním, můj mladší syn je aktuálně už v Kanadě, odjel tam před měsícem na celý zimní semestr, v Čechách by jinak chodil do deváté třídy, zprávy od něj jsou zatím pozitivní.
Začali jsme na západním pobřeží, konkrétně v distriktu Severní Vancouver, kde jsme se setkali i s Amy, koordinátorkou mezinárodních studentských programů. Byla na nás nejen dobře připravená, ale byla i velmi pozorná a milá, s titulem MBA, typická státní úřednice. Neváhala si dokonce zjistit, jaký je náš časový posun a o mně věděla, že mám školu. A to přitom na poslední chvíli zaskakovala za nemocnou podřízenou.
S mezinárodními programy tu mají třicet let zkušeností, považují je za smysluplné kulturně a pro region mají ekonomický přínos, protože zahraniční studenti za studium platí a bydlí ve zdejších rodinách. To platí i pro oblast Okanagan Lake, kam jsme se následně přesunuli.
Znám se tam s ředitelem školního distriktu (spravuje základní a střední školy pro zhruba 50 000 obyvatel) Darcym, se kterým jsme byli domluveni. Provázel nás osobně. Vím o něm, že má sám už dospělé děti, podobně, jako to o sobě prozradila Amy, a během své kariéry dělal i ředitele jedné ze škol, na kterou jsme se jeli podívat. „To byl strašně milej pán a věděl úplně všechno,“ poznamenal čtrnáctiletý Šimon, když skončila naše „Okanagan Skaha Secondary Schools District tour“. Ano, přesně tak. Pojďme se ale konečně podívat na ty školy.
V Kanadě je poměrně jednoduchý vzdělávací systém, ve čtrnácti letech ukončíte primary school a jdete na secondary school. Někde je to už ve třinácti, ale to asi není podstatné, podstatné je, že na secondary school jdou všichni. Všichni zkrátka chodí do jedné, většinou spádové střední školy, která je poměrně velká a pojme třeba 1600 žáků. Všichni musí povinně absolvovat další dva roky studia a projít hlavními předměty na tzv. base neboli základní úrovni, pak už je to na nich. Od začátku si mohou stavět svůj studijní plán sami - dle určitých pravidel samozřejmě a též dle možností, té které školy, každý se nicméně sám rozhoduje, čemu se chce věnovat na základní úrovni, čemu vůbec a v čem se chce naopak rozvíjet. Pro pokročilou úroveň musí často složit certifikované zkoušky (AP), které zase uznávají univerzity. Ve školách mají ale kromě klasických předmětů, jako je angličtina nebo matematika, všemožnou odbornou výuku a řemesla, v tom je ten hlavní rozdíl oproti nám. Můžete se učit truhlařit, můžete pracovat v dílně, můžete se naučit šít a dělat střihy, nebo fotit, máte široký výběr. Můžete k tomu hrát divadlo, být členem školního orchestru, nebo malovat.
Student si může úplně klidně navolit do rozvrhu advanced, neboli pokročilou matematiku, ale k tomu se učit spravovat auta. Dává to nesmírnou míru flexibility a možnost vyzkoušet si hromadu činností. Pod dvou semestrech kterékoliv z praktických činností si může student jako předmět zvolit praxi ve firmě a následně v ní pokračovat jako zaměstnanec. Nikdo vás nenutí učit se čtyři roky, jak opravovat auta, zato ale jako opravář aut můžete mít klidně třeba pokročilé kurzy anglické literatury, nebo podnikání. Nikdo tu totiž neočekává, že vás opravování aut bude bavit do konce života.
A má to i jiné výhody: nikdo nikoho nediskriminuje, nikdo se nemusí cítit hloupý. Ti, kteří chtějí, se mohou rozvíjet. Všichni spolu i nadále musí sociálně interagovat, což je pro společnost nesmírně užitečné. Ve školách se promíchají lidé z různých oborů a profesí a s různou životní zkušeností, což ji činí nesmírně živou a neformální. A to je jen tak, co mne napadlo při prvním zamyšlení.
Viděli jsme, jak funguje jídelna. Studenti tu vaří pro sebe navzájem, vaření je totiž součástí té nabídky předmětů. Umíte si to u nás představit? Úplně vidím, jak by nám do školy okamžitě přiběhla inspekce a s ní hygiena. On se tu tedy hlavně nikdo nemaže s tím, že je škola povinna zajistit žákům stravování, u nás bez toho školu nezkolaudujete, zažili jsme na vlastní kůži. I dospělí si velmi často nosí jídlo z domova, je to běžné, oběd připravený od spolužáka je tedy jen varianta.
Viděli jsme také výuku lukostřelby. Žáci prostě normálně stříleli z patnácti metrů na terč, učitel jich tam měl asi deset a my do toho vpadli jako návštěva. V rámci výuky se tu běžně chodí lyžovat nebo lézt. Ono i v těch lyžařských střediscích to vypadá trochu jinak, než jsme v Evropě zvyklí, jezdí se lesem mezi stromy, sjezdovky nejsou upravené a ty černé - single a double black diamond mají klidně sklon čtyřicet stupňů a kdo opravdu neumí lyžovat, prostě je nesjede. Lyžovala jsem v Gruzii nebo na Sibiři a kvalita lanovek tady se jim podobá. Narozdíl od východu, kam je svážejí jako použité z Evropy, je to tady ale tím, že tu jednoduše slouží už dlouho. Překvapilo mě také, že je běžné mít u sjezdovek lodže, kam se můžete jen tak uchýlit, dát si svoji svačinu, posedět a nikdo vás nevyhazuje, funguje tam většinou jen jednoduché bufetové okénko, žádné restaurace jako v Alpách, zato tam mají zamykatelné skříňky, kde si můžete nechat věci. Vím, že je to trochu odbočka, ale chci tím ukázat, jak je to účelné, praktické, ale přitom skromné.
Do mezinárodního studijního programu může dítě nastoupit od třinácti let. Když jsem v Evropě před lety hledala program pro nejstaršího syna, dnes již sedmnáctiletého, tehdy byl v devítce, byl to hrozný problém. Dítě pod patnáct nemůžete samotné jen tak někam poslat. Tady s tím počítají, mají s tím zkušenost a zařídí například kanadské zdravotní pojištění.
Neříkám, že zdejší secondary school system se vším, co jsem popsala, je recept, jak to dělat u nás, říkám jen, že jim to funguje. U nás kupříkladu nikdo nechce chodit na učňák, ale přitom nám chybí řemeslníci všeho druhu, natož ti kvalitní. Nebylo by náhodou ve společnosti daleko víc náctiletých, kteří by se rádi učili nějaké manuální činnosti, kdybychom je tím od patnácti sociálně neizolovali? Být schopný uživit se rukama se navíc nevylučuje s tím, že mám zájem i něco vystudovat, nebo ano?
Když řešíte problém v IT, nejdříve intenzivně hledáte, jestli ho už někdo nevyřešil před vámi. Teprve pokud neuspějete, spouštíte vlastní analýzu a vlastní vývoj. Proč mám neodbytný dojem, že stran té veřejné správy v Čechách potřebujeme rovnou všechno dělat po svém a hledání existujících funkčních řešení a jejich implementaci nedáváme téměř žádný prostor?
