Článek
„Řekni mi to. Nepomáháš mi tím, že mi to tajíš.“
„Ne, ne, sestřičko, ty si teď hlavně v klidu dodělej ty státnice a nic jiného neřeš, ok?“
Ne, žádné ok! Vím, že se něco děje a nedá se to vydržet. Fakt si neumím říct: „Tak fajn, teď nic neřeším a tu atomovku si necháme na potom..“!
Jsem uprostřed státnic. První kolo je úspěšně za mnou, teď mě čekají další dva předměty. Příští týden ve středu.
„Ne fakt. Řekni mi to. Já to zvládnu“.
„Mamka má rakovinu. Doktor, který jí to oznámil, jí dal dva měsíce. Seřval jsem ho, odvedl jsem mamku pryč a už je u jiné doktorky. U té nejlepší. Ve středu jde na operaci. Všechno je zařízené. Ty hlavně udělej ty státnice“.
Tak. Chtěla jsem, aby mi to řekl. Vím, že teď je prostě musím udělat. A taky, že ve středu budu v nemocnici. Pokud to dopadne blbě, chci mít zkoušky už za sebou. Dvě hodiny to rozdýchávám a pak volám proděkanovi.
„Dobrý den, volám, protože potřebuju přesunout termín státnic.“
„Ale, copak copak? To jsem zvědavý, jakou historkou nás tady obohatíte. Letos jsme tu už měli snad všechno.“
Zaskočil mě, začínám do telefonu koktat.
„No víte, já potřebuju přesunou státnice ve středy na pondělí“.
„Tak to jste první, kdo to chce o dva dny dřív! Všichni mi tu brečí o dny navíc. A jakýpak máte důvod?“
„Mamka má … rakovinu a já s ní chci být v nemocnici“.
Řekla jsem to slovo poprvé nahlas. Je to jako rána do hlavy. Moje hraná neohrožená slupka se rychle hroutí. Slyším ho, jako bych měla hlavu pod vodou. Je zaskočený a teď už koktá i on. Nabízí mi odložení celých státnic. Odmítám. Co když pak bude ještě hůř..?
Dnes svůj limit cigaret překročím. Odbíhám ven kouřit a vracím se dolů ke zkušební místnosti kontrolovat, kdo už šel dovnitř a kdy na mě bude řada.
Venku nikoho moc neznám, ale společná situace sbližuje. Bavíme se a snažíme se ze sebe setřást alespoň trochu stresu. Najednou vyběhne jedna holka.
„Hele, už tě tam nahánějí! Okamžitě tam jdi!“
Proboha, jak to, že tak rychle? Měla jsem to propočítané. Běžím dovnitř, po cestě vrážím kabelku do ruky úplně cizímu klukovi a dobíhám ke schodům vedoucím dolů ke zkušebně.
Pod nimi stojí předseda zkušební komise a je dost naštvaný.
„Tak kde jste?! Už jsem Vás volal dvakrát! Taky Vás můžeme vynechat!“
Nezmůžu se ani na slovo, na těle mi vyraší studený pot a snažím se o běh na podpatcích po schodech směrem k němu. V tu chvíli to nevydrží moje samodržící punčochy a jedna se snese ke kolenu. Chytím ji jakoby nic a dál zdolávám schody. Teď se k zemi poroučí i ta druhá a spadne mi rovnou až ke kotníku. Tak toho už si všimnout musel. Naštvání se změní v pobavení.
„Tak se paní kolegyně upravte a prosím vstupte do zkušební místnosti oblečená.“
Přivřel dveře, silonky si natahuju zpět na stehna, nádech výdech a vstupuju. Zdravím celou komisi a kráčím přes celou místnost vybrat si otázky. Silonky nevydrží, padají obě najednou a až dolů ke kotníkům. Před zraky celé komise. Předseda to nevydrží a směje se na celé kolo. Se srolovanýma silonkama na mých krásných nových lodičkách se sunu na přípravu. Státnicovat tedy budu se silonkami u kotníků.
Uprostřed zkoušení se po mně chce příklad. Využiju ten s myslivcem. „Takže když míří na srnu a omylem střelí člověka.. tak je to takhle. No a když míří na člověka, ale omylem zastřelí jiného člověka..“ pomáhám si názorně, ať se nespletu a svůj výklad doprovázím mířením prsty a fiktivní střelbou.
„Nemiřte na mě!“ zvolá předseda komise. A tak střílím už jen na ostatní členy komise.
Pokračujeme, ale na konci neumím zpaměti vyjmenovat, jak po sobě jdou Hlavy Ústavy. Vypadá to, že mě právě vyhodili a jdu zpět na chodbu. Rozdýchávám to. Přede mnou museli dva vyhodit, proto jsem šla tak rychle na řadu. A i po mně to lítá, někteří vycházejí ven téměř obratem. Ze zoufalství, že si to budu muset zopakovat, svítá naděje - Někomu to přece dát musí.
Volají si nás všechny a postupně oznamují, kdo prospěl. Jsem mezi nimi. Boží!
Další den jen spím. Jsem domluvená s mamkou, že ji navštívím hned po operaci. Do nemocnice jedu v mlze. Mamka ale vypadá fakt dobře. „Je to všechno pryč. Podařilo se jim to vyndat! Teď už „jenom“ chema a ozářky a budu zdravá. Vím to.“ Mamka má fakt dobrou náladu. Není to, že by mě chtěla chlácholit. Po letech jde na ní vidět zase chuť žít. Celá tak nějak září.
Slovo rakovina za celý ten rok léčby neřekneme. „Já žádnou rakovinu nemám!“ Odstranili to přece všechno. Rok léčby byl plný brodění po dně i malých vítezství. Jedno velké přišlo na konec. „Jsem zdravá! Teď už budu chodit jen na kontroly, co půl roku.“
Od té doby, co zaklaply dveře u toho blbce, který jí dal od boku dva měsíce, ji víra neopustila a rakovina se nikdy nevrátila. Ve mně ale hlodá doporučení, že se mám nechat zkontrolovat na genetice. Prý byl ten nádor agresivní, a to může ukazovat na přítomnost dědičného genu. Zatím nevím, co s tím.
