Článek
„Zavolej tam a zeptej se!“ skoro na mě až křičí sestra, která nesdílí můj postoj, že všichni ve škole přece vědí, že tam mám obhajovat diplomku. Musím to stihnout do měsíce, jinak mi ukončí studium. Bez titulu. Dost mi teče do bot, jsem z toho nervózní, ale přece se nebudu připomínat…? No dobře, ustupuju. Ale volat? To ne. Píšu tedy e-mail.
Vážený pane doktore, s ohledem na to, že se blíží termín, kdy mi bude ukončeno studium bez získání titulu, se chci prosím ujistit, že již bylo stanoveno datum obhajoby mé diplomové práce. Děkuji Vám.
Tak, hotovo. Jdu do vany. Je asi deset dopoledne, ideální čas.
Potápím se ve vaně s pěnou, myju si vlasy a do toho mi zvoní telefon. Neznámé číslo, to radši vezmu. Utřu si rychle ucho, vytáhnu krk co nejvíc z vany, ať nejde slyšet ozvěna, a vezmu to.
„Dobrý den, tady je doktor Malý, volám ohledně termínu Vaší obhajoby. Čtu Váš e-mail. Chcete mi říct, že Vás nikdo nepřihlásil na dnešek?“
„Ne, nepřihlásil. Nikdo se mi neozval. No a kdy prosím má být další termín?“
„No…, on už totiž teď nebude, já odjíždím pryč. Dnes je poslední vyhlášený termín do toho Vašeho limitu ukončení studia..“
Nezmůžu se ani na slovo, on po pauze pokračuje.
„No nic. Co právě děláte?“
Jsem si dost jistá, že mu neodpovím „jsem ve vaně“.
„Nic“.
„A kde to nic děláte?“
Fakt se mi nelíbí, že tuším, kam míří…
„No.., jsem doma, hodinu autem od školy!“
„Takže máte auto? Výborně, takže to skvěle stíháte. My na Vás když tak počkáme.“
„Ale já nejsem na dnešek připravená!“
„Psala jste to, ne?
„Ano“.
„Tak vidíte, jste připravená. Takže v jednu?“
„Dobře, v jednu,“ vyjeknu do telefonu nadšeně, ale je to jen odraz mojí hysterie.
Obvykle bych se připravovala jen na ten samotný telefonát s ním hodinu. A co teprve na obhajobu diplomky?
Takže jo, po tom všem zmatku s rakovinou mojí mamky, kvůli které jsem tu pitomou diplomku odkládala až na samou hranici vyloučení ze školy, po všech těch kotrmelcích, je to vlastně příhodné vyústění. Turbo maras vyústění.
Mým nynějším úkolem, namísto tvrdé několikadenní vědomostní přípravy, je vyfoukat si vlasy, namalovat se, obléct si sako, kalhoty a košili. Hotovo.
Sednu do auta a připadám si jako ve filmu. Jsem pobavená, ale cítím sílu toho okamžiku, nervózní ale nejsem.
Když vejdu na chodbu před zkušebnami, vidím studenty zahloubané do svých prací, nervózní, upocené, odbíhají kouřit a někteří vypadají na zhroucení.
Moje první myšlenka je, že ty chudáky asi dnes čeká něco těžkého a je mi jich líto. Pak si uvědomím, že čekají právě před stejnými dveřmi jako já.
Mám pocit nezúčastněnosti, vidím to z nadhledu a ta absurdnost situace mě chvíli baví. Snažím se nenakazit jejich nervozitou. To je to poslední, co teď potřebuju. Jdu na řadu až ve dvě. No ták, to jsem nemusela tak spěchat a mohla jsem si udělat i nehty, ne?
„Další!“
Vcházím. Hele komise, a nikoho kromě svého vedoucího práce neznám.
„Dobrý den, nyní Vám paní doktorka dá otázky a prosíme o Vaše odpovědi.“
Vedoucí mi dá pohledem jasně najevo, že tohle je doopravdy. Pobavenost mě rázem přejde.
Paní doktorka se mě ptá na mou diplomku a já odpovídám. Přestože je to několik týdnů, kdy jsem ji konečně po dvou letech slavnostně odevzdala, tak si ji dobře pamatuju. Pořád čekám, kdy se řekne „apríl“ nebo něco podobného, ale otázky pokračují a moje odpovědi naštěstí taky.
„Tak, teď jděte za dveře, my se poradíme a zavoláme Vás zpět.“
Když za sebou zavřu, uvědomuju si, že to byla opravdová obhajoba, bez úlev a beze srandy. Není to apríl. Dochází mi, že tu snad je i možnost, že mě vykopnou!
„Tak se prosím vraťte.“
Tak a teď mám skutečně adrenalin. Podobný, jako když jsem před čtyřmi hodinami ve vaně zjistila, že dnes obhajuju diplomku.
„Gratulujeme Vám k úspěšnému obhájení Vaší práce a zároveň k získání vysokoškolského titulu. Zajděte si na personální kvůli slavnostní promoci. Na shledanou.“
A to je vše. Zvládla jsem to. Nakonec ten titul teda mám. Je to absurdní situace a mozek mě vystřelí do euforie. Jdu hned na personální. Dnes je mi úplně fuk, která ze dvou protivných paní tam zrovna bude.
„Dobrý den, chtěla bych poprosit o termín promoce.“
„Ano, víme o vás. A termín máte pozítří, nebo až za půl roku. Vyhovuje Vám to teď v pátek?“
„Jasně!“ Jak jinak. „Tak teda pozítří!“
Obvolávám rodinu a oznamuju tu překvapivou zprávu. Obhájila jsem diplomku. Ano, dnes. Promoce jsou pozítří, ano, tak narychlo. A ne, nedělám si srandu.
V pátek se celá rodina přesunuje do mého studentského města. Jde cítit celorodinná úleva, že jsem to zvládla.
Uprostřed ceremoniálu nějaký hodnostář fakulty vede hodně vážnou řeč. Bylo by slyšet spadnout špendlík. Rekapituluje naše studium jako hoře plné úmorných hodin studia ve studovnách, kvůli čemuž nám nezbýval čas na zábavu. Snažím se ze všech sil nevyprsknout smíchy nahlas. Studovny? Studiem jsem proplula na vlně večírků a bydlela jsem víceméně v hospodě. I tak jsem všechny zkoušky včetně státnic udělala napoprvé. Pohlédnu v tu chvíli na svou mamku v hledišti a obě se na sebe pobaveně usmějeme. Ona ví. Prý studovny..
Sedm let studia je tedy definitivně za mnou. Pět let řádného studia a dva roky utrpení s diplomkou. Ale aspoň o mě nikdo nemůže říct, že jsem rychlostudent. Když mě oficiálně prohlašují za magistru, padá mi kámen ze srdce, že to musí jít slyšet. A nejen mně. Vyhazuju svou promoční čepici s čirou radostí až do nebes.
