Na skok do Severní Makedonie

Na letiště do Prahy jsme s mojí dlouholetou kamarádkou a cestovatelskou parťačkou Marťou dorazily něco málo před polednem. Když někam letím jen na skok, vždy se modlím, aby letadlo nemělo zpoždění, protože tím by se nám čas v cílové destinaci nepříjemně zkrátil. Naštěstí vše klaplo na výbornou a naše letadlo téměř na minutu přesně opouští stojánku a přemisťuje se na runway. Sedím u okénka i přesto, že jsem během odbavení zvolila možnost „přiřadit náhodné sedadlo“, z čehož mám opravdu radost a celý let se poctivě kochám nekonečnými výhledy.

V Severní Makedonii přistáváme něco okolo půl čtvrté odpoledne. Zjišťuji, že jsem se před odletem zapomněla podívat, jak to je s hromadnou dopravou z letiště do centra hlavního města Severní Makedonie Skopje, a tak se stane, že jsem nepříjemně překvapena situací, že do centra jezdí autobus jen jednou za hodinu a půl. Ještě se pro jistotu ptám před letištní budovou postávajícího Makedonce, jestli tomu tak opravdu je, načež mi odpovídá, že ani není jisté, jestli nějaký autobus v určený čas vůbec dorazí. Chvíli s Marťou přemýšlíme, jestli máme počkat na autobus, který jede až téměř za hodinu a není jisté, jestli vůbec a nakonec připouštíme, že vzhledem k omezenému času bude lepší vzít si taxík. V taxíku nás čeká další nemilé překvapení, a tím je, že jedna dvacetiminutová cesta z letiště do centra města stojí něco málo přes 600 Kč, což je vzhledem k cenám v Severní Makedonii opravdu darda, ale bohužel nám nic jiného nezbývá.

Do centra Skopje se dostáváme něco po půl páté hodině odpolední. Řidič nás vysazuje v nové části města s domluvou, že nás další den na stejném místě i vyzvedne. Děkujeme mu za příjemnou jízdu, neochotně mu předáváme 1500 Makedonských denárů a vyrážíme objevovat město.

V roce 1963 Skopji postihlo ničivé zemětřesení, což mělo za následek, že některé části města musely být znovu postaveny a některé části naopak pracně zrekonstruovány. Procházíme monumentální bránou, která je jistě inspirována bránami v  Paříži nebo Berlíně a přesouváme se na hlavní náměstí, které je obklopeno spoustou monumentálních soch. Musím říct, že tolik soch na jednom místě jsem snad nikdy neviděla. Usuzujeme, že Makedonci na ně musí mít nějakou speciální úchylku.

Když dostatečně nasajeme monumentálnost nové části města, přesouváme se po mostě přes řeku Vardar do historičtější části Skopje, kde se nachází Starý bazar, který po zemětřesení prošel velkou rekonstrukcí. Tuto část města obývají především muslimští Albánci, Turci a Romové, zatímco novější část obývají makedonští křesťané. Stačí opravdu jen přejít most a získáváme pocit, že jsme se octily v další nové realitě. Není divu, protože v 16. a 17. století se jednalo o jeden z nejrozvinutějších orientálních bazarů na Balkáně. Procházíme křivolakými uličkami, prohlížíme si rozmanité obchůdky, kavárny a restaurace a ze všech stran na nás dýchá duch orientu. Říkám Martě, že mám pocit, jak kdybych byla v malém Istanbulu.

V této malebné části města se nachází také naše ubytování, které nás stálo 800 Kč na noc pro dvě osoby. Musím říct, že z místních cen jsem byla vážně nadšená. Kávu si dáte okolo 40 Kč, hlavní jídlo pak okolo 80 Kč a kopeček zmrzliny seženete za nějakých 20 Kč. Nejdražší položkou našeho výletu byly tedy cesty taxíkem, vše ostatní už pak bylo za pakatel.

Centrum Skopje se nám daří prochodit za jedno odpoledne a den před odjezdem nám zbývá jen návštěva Skopské pevnosti. Výhledy z vrchu stojí za to, ale co se týká nějaké upravenosti pevnosti, tak to je naprostá katastrofa. Všude roste vysoká uschlá tráva, schody na hradby jsou polorozpadlé a všude se válí odpadky, dokonce i na vrcholku věže s vyhlídkou. Na to, že se jedná o jeden z hlavních turistických cílů celého města, tak na to teda poměrně kašlou. Ale výhledy za to stojí.

Co se týká jídla, v Severní Makedonii určitě musíte vyzkoušet tavče gravče, což jsou bílé fazole zapečené s cibulí, česnekem, paprikou a bylinkami podávané s chlebem a kebapi, což bych přirovnala k čevabčiči. Jako další byste neměli minout burek, což je pečivo z tenkého těsta plněné různými náplněmi, jako je například maso nebo sýr.

Po návštěvě pevnosti se ještě nějakou dobu couráme po městě a snažíme se sehnat něco autentického, co bychom mohly dovézt domu. Nakonec v supermarketu kupujeme baklavu, která tam je ještě o dost levnější, než ve Starém bazaru. Poté nám již nezbývá nic jiného, než počkat na smluveném místě na taxík a odebrat se zpět na letiště.

Kdybych náš malý výlet měla nějak shrnout, tak určitě slovy, že stačí odletět 2 hodiny od Prahy a ocitnete se v jiném světě. Skopje je město, které nedokáži přirovnat k žádným jiným, která jsem zatím navštívila. Shodou okolností jsem byla o týden dříve v bulharské Sofii, která je od Skopje vzdálená jen necelých 300 km, ale její atmosféra je výrazně odlišná. Je opravdu těžké Skopji popsat v pár slovech, doporučuji vám to vidět na vlastní oči, jelikož mix brutalistických budov, okázalých monumentů a muslimského Starého bazaru dělá ze Skopje opravdu výjimečné místo, kam se jednou ráda vrátím.