Sofie: víkend v opomíjeném hlavním městě

Je posledního května, zkouškové na právnické fakultě je téměř u konce a my přemýšlíme nad tím, že bychom si měli za odměnu udělat nějaký menší výlet. Shodujeme se na tom, že kvůli práci by to měl být víkend a já hned otevírám vyhledávač letenek a koukám, kam bychom mohli vyrazit. Jelikož jsme si stanovili přesné datumové rozmezí našeho výletu, možností až tolik není a celkem rychle se shodujeme na tom, že vyrazíme do Sofie. Mám z toho radost, jelikož jak jsem již zmiňovala v úvodu, ráda bych se letos více zaměřila na východní Evropu.

O necelé tři týdny později po poklidném dvouhodinovém letu přistáváme v hlavním městě Bulharska a vydáváme se na jeho průzkum. Z letiště vyrážíme místní hromadnou dopravou a s potěšením zjišťujeme, že pro nákup lístků mají stejný systém jako v Brně, tedy při nástupu do dopravního prostředku a při výstupu z něj jen přiložíte kartu k zabudovanému terminálu a máte koupeno.

Cesta z letiště do centra města netrvá moc dlouho a v podstatě po celou dobu ji lemují šedé paneláky, přičemž konstatujeme, že si připadáme jako na jižáku. Za zhruba půl hodinu se ocitáme v samém středu Sofie a shodujeme se, že bychom si dali nějakou dobrou večeři. Při hledání restaurace se nám mimo jiné daří obejít spoustu památek, které jsme zařadili na seznam věcí, které chceme v Sofii vidět, jelikož centrum města není moc velké a většina pamětihodností je kousek od sebe. Nejvýznamnější památkou města je bez debat Katedrála svatého Alexandra Něvského, která byla vystavěna na počest ruskému carovi Alexandrovi II., který dopomohl Bulharsku k nezávislosti (viz. úvodní fotka článku).

K večeři zkoušíme bulharskou kuchyni, já si dávám musaku, což je tradiční balkánský pokrm z mletého masa, brambor, zeleniny a bešamelu a přítel zkouší jakýsi kotlík plný masa a zeleninové omáčky s domácím chlebem. Samozřejmě ochutnáváme také místní víno, jehož značku jsem záhy zapomněla a spokojení se přesouváme na ubytování. K přespání jsme si vybrali útulný byt v samém centru města, který vyšel na něco málo přes dva tisíce Kč na dvě noci. Za stejný byt v centru Říma bychom se nedoplatili.

Druhý den obcházíme zbytek památek, které jsme neobešli v předchozím dnu. V centru města se nachází spousta nádherných pravoslavných kostelů, které nám naprosto berou dech. Mimo kostely si prohlížíme také mešitu, vykopávky antické Serdiky, Národní divadlo a objevujeme spousty zapadlých uliček a zajímavých podniků. Konstatujeme, že Sofie má příjemnou a poklidnou atmosféru, která nám v Praze vlastně tak trochu chybí. Je to určitě způsobeno tím, že Sofie není až tak známá turistická destinace, takže v ní nenarážíte na nekonečné davy turistů a díky tomu máte pocit, že máte město více pro sebe. I na místních obyvatelích jsme vypozorovali, že ještě nejsou unavení z turistů a naopak si s vámi rádi popovídají.

V den odletu už se opravdu jen tak poflakujeme, posedáváme po kavárnách a snažíme se nasát co nejvíce místní atmosféry, abychom si kousek z ní mohli odvést s sebou do Prahy. Do Sofie jsme se těšili jako na každý jiný výlet, kam jedeme, ale vlastně jsme neměli nějaká extra velká očekávání a možná i to dopomohlo k tomu, že nás tohle opomíjené hlavní město opravdu okouzlilo. Jídlo je tu výborné, na každém rohu vám natočí české pivo, lidé jsou tu milí, památky jsou zajímavé, co víc si přát. Už teď jsme si jistí, že se sem určitě vrátíme a spojíme to s návštěvou dalších částí Bulharska.