Golanské výšiny a trochu politiky

Roku 1947 rozhodlo valné shromáždění OSN o rozdělení Britského mandátu Palestina na židovský a arabský stát. Arabská strana dohodu odmítla. Židé návrh přijali, byť území, jež měli spravovat, nebylo jako stát životaschopné. A tak 14. května 1948 vyhlásil Izrael nezávislost.

První vojenský konflikt na sebe nenechal dlouho čekat. Arabské armády židovský stát napadly okamžitě po jeho založení. Jednalo se o spojenectví Jordánska, Egypta, Libanonu, Sýrie, Iráku, Jemenu a Saudské Arábie. Izrael, za notné podpory Československa však uhájil svou existenci. Rozšířil navíc svá území [1] a zásadně se také změnila struktura obyvatel Palestiny. Z arabských zemí uprchlo asi 600 tisíc Židů do Izraele, zatímco 400 – 800 tisíc dosavadních obyvatel izraelského území odešlo. Západní břeh Jordánu spolu s východní částí Jeruzaléma připadla Jordánsku a pásmo Gazy zase pod správu Egypta. Palestinští uprchlíci – Arabové – se jen výjimečně mohli asimilovat mezi obyvatele okolních arabských států, většinou žili buďto v táborech speciálně za tímto účelem zřízených v sousedních zemích, případně byl tábor zřízen na území „nikoho“ přímo v dnešní Palestině [2].

Další konflikt nastal v 50. letech, kdy v rámci sinajské krize Egypt znárodnil Suezský průplav a zamezil Izraeli přístup do Suezu i do Rudého moře, a to přes námitky OSN. Jelikož se situace nelepšila, Izrael obsadil pásmo Gazy a společně s Francií a VB zaútočil. Ve finále byly k Suezu vyslány jednotky OSN. Izrael se stáhl z Gazy, avšak získal zpět přístup k Rudému moři. Politický vliv Británie a Francie byl na Blízkém východě oslaben. Triumfující Egypt uzavřel spojenectví se SSSR.

Mezi 5. – 10. červen roku 1967 trvala tzv. šestidenní válka. Izrael v ní čelil unii Egypta, Sýrie, Jordánska, Iráku, Saudské Arábie, Súdánu, Tuniska, Maroka a Alžírska. V květnu téhož roku Egypt vyzval jednotky OSN umístěné od suezské krize u jeho hranic, aby místo opustily. Jakmile tak OSN učinilo, umístil Egypt při hranici s Izraelem 1000 tanků a 100 tisíc vojáků posílených spojenci a uzavřel Tiranskou úžinu (jediný přístup Izraelců k Rudému moři) pro izraelské lodě. Konflikt započal útokem Izraelců na egyptskou letadlovou základnu. Na konci necelého týdne bojů ztratil Egypt kontrolu nad Gazou a Sinají, Jordánsko přišlo o Východní Jeruzalém a celý západní břeh Jordánu (1 milion obyvatel) a Sýrie ztratila strategické Golanské výšiny, z nichž do té doby pravidelně ostřelovala židovská města přes Galilejské jezero[3].

Následovaly další konflikty – válka opotřebovací (1967-70), jom kupirská (1973)[4]či I. a II. libanonská válka [5]. Vznikla Organizace pro osvobození Palestiny (OOP), dále Hamás (nadšení) a tedy Hnutí islámského odporu[6], Fatáh (dobytí) a tedy Palestinské národní osvobozenecké hnutí [7]a Hizballáh čili Strana Alláhova [8]. Pod záštitou Fatáhu údajně vznikla také palestinská skupina Černé září, která se přihlásila k únosu a následné masové vraždě 11 izraelských sportovců, k čemuž došlo během olympiády v Mnichově roku 1972 [9]. Došlo také k několika intifádám (procitnutí) a tedy arabským lidovým povstáním. První probíhalo roku 1987 v pásmu Gazy za podpory OOP a Hamásu. Mezi hlavní projevy intifády patřily demonstrace, grafity, stávky, pálení pneumatik, bojkoty a házení kamenů, stavění barikád i ojedinělé teroristické akce (Molotovovy koktejly, granáty).

Druhá intifáda (Al aksá) se konala v roce 2000. V létě roku 2000 mělo po dlouhodobých sporech dojít k ústupkům ze strany Izraele (měly být staženy jeho síly z Libanonu a mělo dojít k dohodě s Palestinci). Jásir Arafat však k patřičnému kroku neměl podporu Hamásu a Ehud Barak pozbýval dostatečnou podporu Knesetu (izraelský parlament). Vyjednávání v americkém Camp David sice slibovalo úspěchy, avšak po sérii politických a diplomatických fau paux nastalo povstání nově spojené s explozemi, střelbou, útoky a sebevražednými atentáty. V současnosti se rovněž hovoří o třetí intifádě (nožová), ovšem tvrzení je sporné. Nejedná se o klasický průběh, nýbrž o sporadické útoky sečnými zbraněmi, svou roli také sehrávají moderní média.

Zřízení státu samozřejmě nepřijali všichni Židé pozitivně. Např. ortodoxní vyčítali sionistům troufalost, neboť až Mesiáš měl právo přivést roztroušený národ zpět do Zaslíbené země. Po pročtení historických kapitol se však nabízí otázka, zda by bylo moudré na spásu čekat, pakliže bylo možné jí vyjít vstříc.

Moderní Izrael byl sice založen jako domovina pro židovský lid, který po tisíci letech ve vyhnanství, a zejména po zdrcujících událostech během druhé světové války, toužil po vlastním území. Na druhou stranu, historický, politický i geografický vývoj neumožnil, aby se Židé navrátili do Země zaslíbené tak, jak ji většina z nich před tisíci let opustila. Jednak bylo území Římany pojmenováno Palestina[10], jednak se v kraji usadily arabské národy, z nichž většina konvertovala k islámu, Jeruzalém už nebyl centrem pouze jednoho, nýbrž tří světových monoteistických náboženství, vlivem počasí a věků se Galilejské jezero i Mrtvé moře zmenšily apod.

Podle ortodoxních Židů, skupiny, jež se řídí původními pravidly a jejíž zástupci třímají v rukou hlavní ceremonie (svatby, pohřby) v dnešním Izraeli, se Židem stává ten, kdo se narodí židovské matce, nebo konvertuje podle halachy [11]. Jiné možnosti jsou předem vyloučeny. Okamžitě se tedy rozplývají myšlenky na to, že by snad rozhodovala krev vzdálených příbuzných, předků, otců, že by židovství znalo pojmy jako „poloviční“ nebo „čtvrtinové“ či jinak na části dělené židovství[12]: „Židovství takové termíny nezná. Uznává jen Židy a ty, kdo Židy nejsou.“[13]A přesto po událostech 2. sv. v., během níž byli za Židy označeni i ti, již de facto Židy ani židy nebyli, nemohl Izrael těmto osobám upřít nárok na občanství, a proto i hledisko národnostního a náboženského složení obyvatel se od minulosti liší: „Po založení státu Izrael roku 1948 by bývalo nemožné odmítat přistěhování do Izraele lidem, kteří přežili holocaust, ale z nichž teprve Hitler udělal Židy. Norimberské zákony…vynalezly „polovičního žida“, „čtvrtinového Žida“, a dokonce „osminového Žida“.“[14]

Dnes je situace v zemi následující: celkem má Izrael 8,3 milionu obyvatel. 75,4% obyvatel tvoří Židé, 20,6% jsou Arabové a 4% menšiny (křesťané, Drúzové). Izraelec se tudíž nerovná Žid.

A přesto, jak se zdá, bludný Žid ahasver, o němž vypráví nejeden příběh, dospěl do cíle své cesty a přes všechna příkoří se navrátil do země svých otců: „Vždycky tu byly otázky se zřejmými politickými důsledky – zda jsou moderní Židé většinou konvertité, nebo skutečně odvozují svůj původ od starověkých Izraelitů. Na konci 90. let se k badatelům, kteří původně zkoumali CMH, přidali špičkoví genetikové z USA, Evropy, Jižní Afriky a Izraele a společně iniciovali rozsáhlou studii zaměřující se na mužskou linii a doufali, že by jim mohla podat jasný obrázek o židovském původu. Shromáždili vzorky DNA od téměř 1400 mužů, Židů a nežidů, z celého světa a snažili se najít společné datové markery. To, co objevili, jim vyrazilo dech. Obrovská většina židovské populace z celého světa – ať jsou to Aškenázové, Sefardé, indičtí či orientální Židé nebo černí afričtí Židé (s výjimkou černých Židů z Etiopie, tzv. „falašů“) – má společný blízkovýchodní původ v mužské linii, kterou lze vystopovat až do starověkého Izraele, čtyři tisíce let zpět, kdy podle Bible Abraham založil izraelitskou linii. Jinými slovy, jak to řekl vedoucí výzkumného týmu Michael Hammer: „Jsme skutečně jedinou etnickou skupinou pocházející ze Středního východu. I když vypadáte jako jiní Evropané, máte modré oči a světlou pleť, vaše (mužské) geny říkají, že jste ze Středního východu.“[15]

Celkově žije na světě zhruba 15 milionů Židů. Asi 70% tvoří Aškenazim. Z nich přebývá téměř polovina v Izraeli, další žijí hlavně v USA a v Evropě[16]. Zbylých 30% je tvořen sefardim, z nichž rovněž 50% žije v Izraeli a ostatní v Latinské Americe a ve Francii, dále Mizrachim, z nichž většina žije v Izraeli a menšina v arabských zemích, Falaši a tedy beta (černými) Židy původem z Etiopie, Tejmanim spojenými s Jemenem, Bnej Menaše z Indie, Ibn Bnej Jisrael z Nigérie, Kchaj feng z Číny…

Státní hymnou Izraele je píseň Ha-tihva (naděje), jejíž melodie je pravděpodobně inspirovaná Smetanovou Vltavou[17]. Hlavním městem je Jeruzalém. Nejvyšší hora Har Meron[18]nedosahuje výšky Sněžky (1208 m. n. m.). Oficiálním jazykem je hebrejština, zvláštní status platí pro arabštinu. Jde o parlamentní republiku. Prezidentem je Jischak Hezrog, premiérem je Benjamin Netanjahu a předsedou knesetu [19] je Amir Ochana (mimo jiné homosexuál, který se svou orientací netají). Měnou jest šekel.

[1] Jednalo se o 21% rozlohy navíc oproti plánu OSN a nadto o západní část Jeruzaléma. Do roku 1967 však měli Židé zakázáno vstupovat do jeruzalémského Starého Města.

[2] Palestinští Arabové dodnes nemají stejná práva jako obyvatelé hostitelské země. Např. v Libanonu žijí zcela mimo obyvatelstvo, jelikož vládnoucí třída má strach z narušení křehké rovnováhy mezi křesťany, šíity a sunnity. Egypt v Gaze uzavřel palestinským Arabaům vstup do země a udržoval je v táborech na území Gazy, kterou tehdy spravoval. Celopalestinská vláda se sídlem v Gaze byla po pokusu získat větší autonomii v oblasti Egyptem rozprášena. Arabské státy tehdy, stejně jako dnes, používaly palestinské uprchlíky jako diplomatickou kartu v politickém boji proti Izraeli. V rámci mezinárodní dohody dokonce zakázaly Palestince přijímat mezi sebe a udělovat palestinským uprchlíkům jiné než palestinské občanství, aby tito neztratitly svoji integritu. Toto uměle udržované napětí přispělo sice k tomu, že Palestinci se skutečně národně profilovali, zároveň však zcela zbytečně posílilo jejich odpor k židovskému sousedu.

[3] Syřanům mimo jiné vadil izraelský zavlažovací systém, který čerpal vodu z Galilejského jezera. Na Golanských výšinách dodnes působí jednotky OSN. Izrael území roku 1981 de facto anektoval, avšak tento krok byl OSN odsouzen. Golany jsou i nadále považovány za svrchované území Sýrie, byť roku 2019 prezident Trump podepsal dekret, kterým USA uznává izraelskou suverenitu nad Golanskými výšinami.

[4] Jinak take ramadánová. Arabské země včele s Egyptem a Sýrií zaútočily na Izrael během svátku Jom kipur, a to na Golanech a v Suezu. Hlavním mírotvůrcem se stal ministr zahraničí USA Henry Kissinger, díky rozhovorům Krok za krokem. V závěru roku proběhla konferecne OSN, na němž bylo dohodnuto, že do Suezu se přemístí jednotky OSN a Golany zůstanou Izraeli, avšak v linii doteky bude rovněž OSN.

[5] V I. válce napadl Izrael Libanon jako v reakci na libanonský pokus o atentát na izraelského velvyslance ve VB. Konflikt si vyžádal tisíce arabských obětí a rozdělil izraelskou společnost na přívržence války a na ty, kteří tvrdili, že šlo jen o politický alibismus. Oficiálně byl konflikt ukončen až roku 2000. Značnou roli sehrála také OOP, a tedy Oragnizace pro osvobození Palestiny, kterou Izraelci vytlačili z jihu Libanonu, ovšem zároveň situace přispěla ke vzniku Hizballahu. Právě mezi Hizballáhem a Izraelem propukla II. libanonská válka, která skončila nerozhodně.

[6] Vznik 1987, jedná se o odbočku Muslimských bratří. Hlavním cílem organizace je boj proti Izraeli a ustanovení islámského státu v Palestině. Skládá se z politické frakce (podpora chudých, zejména v pásmu Gazy) a z frakce militantní. V roce 2006 vyhráli volby do Palestinké národní správy. Dnes jsou na seznamu teroristických organizací. Kořeny org. lze najít v Egyptě.

[7] Hlavní palestinská politická strana. Jednou z jejích frakcí je OOP (Organizace pro osvobození Palestiny). Jedná se o nacionální a socialistické hnutí. Patří pod něj i řada militantních skupin. Jako jediná není tato organizace na seznamu teroristických organizací. Roku 2006 ztratili většinu ve prospěch Hamásu. Hlavní moc mají na západním břehu Jordánu. Byla založena roku 1959 členy palestické diaspory (hlavně inteligencí) v oblasti Perského zálivu. Mezi zakladatele patřil i Jásir Arafat. Roku 1965 měli na svědomí první teroristický útok (na rozvěděč vody v Galileji).

[8] Libanonská šíitská politická a militantní strana založená v Libanonu roku 1982. Prosazuje vojenský odpor vůči Izraeli (hlavně během izraelské invaze do Bejrútu – Usáma bin Ládin přirovnal útoky 11. září k útokům na Bejrút). Jsou podporováni Iránem a Sýrií. Jde o mezinárodní teroristickou organizaci. Cílem je zničení Izraele a tvorba islámského státu, stejně tak oslabení moci USA a VB na Blízkém východě.

[9] Akce nesla krycí název “Irkit a Biram”(jména dvou galilejské vesnice) a byla uskutečněna jako odveta za izraelskou ofenzivu v Galileji.

[10] Filištíni, jinak také Pelištejci či Palestinci - pirátský národ z egejsko-řecké oblasti (poblíž Kréty), jenž po celá staletí útočil na pobřeží Kanaánu. Postupem času dobyli Filištíni kanaánské pobřeží, kde založili větší města (Gaza), načež začali ohrožovat centrum země tou dobou již ovládáné Izraelity. Ti se palestinským nájezdníkům s různou mírou úspěšnosti bránili, dokud Filištíni zcela nezanikli. Mezi Palestince patřil například známý obr Goliáš. Později, po zániku druhého chrámu (70 o. l.), když Římané ve snaze „vymazat“ židovskou stopu z mapy rozhodovali o přejmenování oblasti (původně Judea), inspiroval je právě tento odvěký židovský rival (nově tedy Palestina).

[11] Židovský náboženský zákon, z hebrejského slova „jít“ či „měnit“, jedná se o duchovní cestu, po níž se má Žid ubírat, protože jej Bůh na ni obdařil zvláštním úkolem – Budete mi v království knězi, pranárodem svatým, Ex 19,6.

[12] Norimberské zákony, 1935.

[13] SPIEGEL, Paul. Kdo jsou Židé?. 2. vyd. Přeložil Pavel DOBŠÍK, přeložila Eva DOBŠÍKOVÁ. Brno: Barrister & Principal, 2010. s. 20. ISBN 978-80-87029-97-8. V současnosti se stav mění. Rabinát v Izraeli je v rukou ortodoxních. Ti jednak neuznávají konverzi provedenou jinými než ortodoxními rabíny a zároveň neprovádějí sňatky mezi židovským a nežidovským partnerem. Kdo se chce v Izraeli oženit, musí přestoupit k judaismu: „Pro mnohé je to velmi ponižující zkušenost. Ve své vlasti být jako Žid uržen a v Izraeli nebýt uznán za Žida…Mnozí takoví židé-nežidé, liberální, konzervativní a jiní občané, kteří neakceptují monopol rabínů, si odskočí na úřední obřad na Kypr a pak se vracejí do Izraele…Jenže děti z takového manželství tak nejsou Židé, jestliže jejich matka není Židovkou…“ (str. 21).

[14] SPIEGEL, Paul. Kdo jsou Židé?. 2. vyd. Přeložil Pavel DOBŠÍK, přeložila Eva DOBŠÍKOVÁ. Brno: Barrister & Principal, 2010. ISBN 978-80-87029-97-8. Dle ortodoxních Židů, již drží v rukou hlavní izraelský rabinát, je tzv. halachickým Židem, a tedy Židem podle práva buď dítě narozené ženě, jež sama byla halachickou Židovkou, nebo ten, kdo konvertoval podle halachy (podstoupil gijur). Jen taková osoba je počítána do midjanu a je vyvolávána ke čtení Tóry. Ne všechny odnože judaismu trvají na matce Židovce. Progresivní židovství uznává dítě Židem i v případě, je-li Židem otec, neboť díky testům je možné určit otcovství s jistotou.

[15] Maskil, měsíčník židovské liberální společnosti BejtSimcha [online]. Copyright © [cit. 02.04.2020]. Dostupné z: https://www.maskil.cz/5769/10.pdf.

[16] V USA žije zhruba 5,3 milionu Židů, podobně jako v Izraeli. V Kanadě žije cca 300 tisíc Židů. V Evropě žijí zhruba 2 miliony Židů (Francie 0,5 milionu, VB 0,25 milionu, Rusko 0,25 milionu, Německo 0,25 milionu, Ukrajina 0,1 milionu). V Argentině žije asi 250 tisíc Židů.

[17] Jako nejvyšší bod bývá udáván i vrch Hermon (2 814 m. n. m.), který se však nacházá na sporném území Golanských výšin.

[18]Maskil, měsíčník židovské liberální společnosti BejtSimcha [online]. Copyright © [cit. 03.04.2020]. Dostupné z: https://www.maskil.cz/5778/8.pdf. Číslo je věnováno výročí 70 et nezávislosti Izraele. V článku je mnohé řečeno jak o autorovi textu (Naftalí Herz Imber), tak o vzniku melodie. Všimněme si, že Samuel Cohen začal Hatikvu zpívat jako adaptaci moldavské lidové písně. Během návštěvy Svaté země jsme na to konto byli upozorněni na podobnost lexémů označujích Cohenovu vlast (Moldava) a na německou verzi slova Vltava (Moldau). Cohen tak mohl od počátku užívat melodii českého skladatele, avšak jakmile zmínil název originálu, v rámci komunikačního transferu došlo k nedorozumění - příjemce věc chápal tak, že Cohenův popěvek je (logicky) moldavský. Jde samozřejmě o domněnku, nicméně zajímavou.

[19] Kneset je izraelský parlament tvořený 120 poslanci volenými v poměrných volbách. Zastupuje jej předseda, který je volen poslanci. Kneset má zákonodárnou moc. Předseda může v jistých případech zastupovat prezidenta. Premiér je předsedou vlády. Musí si získat důvěru Knesetu a je jmenován prezidentem. Obvykle to bývá předseda nejsilnější strany. Premiér má moc výkonnou, zatímco prezident spíše ceremonální. Kneset volí také prezidenta, a to na 7 let (nelze opakovat).

Zdroje:

HOLÝ, Jiří a Hana NICHTBURGEROVÁ, ed. Podoby Židů v literatuře doby romantismu v českých zemích: komentovaná antologie textů. Praha: Filozofická fakulta Univerzity Karlovy, 2016. ISBN 978-80-7308-683-1.

HOLÝ, Jiří, ed. Cizí i blízcí: Židé, literatura, kultura v českých zemích ve 20. století. Praha: Akropolis, 2016. ISBN 978-80-7470-125-2.

JOHNSON, Paul. Dějiny židovského národa. Vyd. 1. Praha: Rozmluvy, 1995. ISBN 80-85336-31-6.

MIKULÁŠEK, Alexej. Literatura s hvězdou Davidovou. Olomouc: Votobia, 1998. ISBN 80-7220-019-4.

PAVLÁT, L. Židé – dějiny a kultura. vyd. 4. Praga: Židovské muzeum, 2007. ISBN 978-80-86889-59-7.

PAVLÁT, Leo, ed. Židé - dějiny a kultura. 4. vyd. V Praze: Židovské muzeum, c2007. ISBN 978-80-86889-59-7.

PĚKNÝ, Tomáš. Historie Židů v Čechách a na Moravě: (ze studií o paraliteratuře). 1. vyd. Praha: Sefer, 1993. Judaika. ISBN 80-900-8954-2.

PUTÍK, Alexandr. Dějiny židů v českých zemích v 10.-18. století. V Praze: Židovské muzeum, 2015. ISBN 978-80-87366-48-6.

COHEN, Mark. Pod křížem a půlměsícem. vyd. 1. Praha: Vyšehrad, 2014. ISBN: 978-80-7429-352-8.

SPIEGEL, Paul. Kdo jsou Židé?. 2. vyd. Přeložil Pavel DOBŠÍK, přeložila Eva DOBŠÍKOVÁ. Brno: Barrister & Principal, 2010. ISBN 978-80-87029-97-8

https://dspace.zcu.cz/items/fd4ec4d8-beae-49d5-8b54-bed6b639001b (se souhlasem)