Článek
V Železné Rudě bylo slušně nasněženo a bílé pokrývky pravidelně přibývalo. Přestože ještě neskončily vánoční prázdniny, nebylo tam zdaleka tak nasardinkováno jako v Krkonoších. Najít volné místo na parkování ovšem chvilku zabere, jak jsme pochopili během pozorování řidičů uzmout jakýkoliv volný kousek v dosahu sjezdovek.
My jsme pro jistotu zvolili variantu přenocování s parkováním u hotelu. Jednak jsme mohli děti kdykoliv schovat do tepla, užili jsme si na bobech hned dva dny a nemuseli jsme řešit, kam s autem.
Z domova, kde se nám o skutečné zimě mohlo jen zdát, protože jen pršelo, pod nohama nám klouzalo bláto, travník byl smutně zelený a rybníky nezamrzlé a obloha s výjimkami zamračená, jsme vyrazili s dobrou náladou a natěšení. Stačilo pár desítek kilometrů a odměnou na cestě za dobrodružstvím nám byly první pohádkové výhledy z auta na zasněženou Šumavu.
Louky posypané čerstvým prašanem, větve stromů pocukrované bílou nadílkou a přitom dobře udržovaná a bez větších potíží sjízdná silnice. Jen minout Onen Svět (česká toponyma jsou dokonalá ), zažít trochu adrenalinu na proslulých serpentinách a už jsme se ocitli v Železné Rudě, která se ještě utápěla ve vánoční pohodě.
Ulice, kostel, obchody i hotely ve svátečních barvách, nazdobené girlandami, světýlky a stromečky. Proutění sobíci, malí i velcí sněhuláci a k tomu sníh.
Stěží jsme dali věci na pokoj a už jsme mířili na Samoty. Jelikož jsou holky ještě malé, nechali jsme lyže doma a zamířili jsme s nimi rovnou na část kopce určený pro sáňkaře a bobisty. Zatímco starší dcerka už byla znalá věci a těšila se dopředu na to, co přijde, ta menší jela na bobech poprvé a vlastně si poprvé užila takovou kopu sněhu. A spokojenost a nadšení se oběma rýsovaly ve tvářích. Zčervenalých chladem, ale široce se usmívajících (odhlédnu-li od stížností té větší, že už se jí nechce zase šlapat ten kopec a dotazů, proč nemají sáňkaři vlek).
Teplota se nám pohybovala pod bodem mrazu. Převážně bylo kolem minus pěti. Místy dost nepříjemně foukalo, ale nešlo o nic, co by se nedalo přežít.
Samoty máme rádi. Dá se tam lyžovat celkem rekreačně, funguje tam dětská lyžařská škola, dráha pro bobaře je relativně dlouhá a bezpečná a když už je nejhůř, tak kousek pod zastávkou stojí známá železnorudská cukrárna, kde jezdí mašinka.
Večer jsme ještě vyrazili na procházku osvícenými ulicemi. Opět vál silnější vítr, načež ze střech padal sníh na zem. Byl to jen prašan, ale pohled na divoký tanec vloček ve světle žlutavě zářících lamp měl něco do sebe.
Druhý den po skvělé snídani jsme zase vyrazili za sportem. Bylo fajn mít s sebou náhradní set zimních kalhot i zimních bot. A opravdu hodně ponožek.
Kdo by rád vyrazil s dětmi na Šumavu a není si jistý, jaká tam panuje atmosféra a jak je to se sněhem, tak já můžu doporučit. Míjeli jsme v lese i ve městě běžkaře, samozřejmě jsme viděli lyžaře a snowboardisty. Fronty se nijak zvlášť netvořily a pokud pojedete jen na sáňky jako my, pak úplný ideál. Na dráhu pro bobisty se dá dojet i s kočárkem.
Třeba vás tam kroky také zavedou.
