Článek
Počasí nám konečně trochu přeje, a tak jsme se s holkami vyrazily po delší době trochu provětrat. Vybraly jsme si obec Březina nedaleko Rokycan, kde jsme zaparkovaly u místního statku. Už to slečnám zvedlo náladu, protože mohly obdivovat slepice, kohouty a husy promenádující se pyšně za plotem. Kohout na jejich rozkaz i několikrát zakokrhal a pěkně nám výlet odstartoval.
Následně jsme se daly doleva podél několika domků, kde jsme na rozcestí opět zvolily levou stranu a pokračovaly směrem k zámku Březina. Šly jsme přitom po pěkné udržované cestě klidným, voňavým lesíkem. Holky trhaly pampelišky a ta starší si našla dva dlouhé klacky, o které se během chůze opírala s prohlášením, že praví turisté přece nosí hůlky.
Zámek Březina byl postaven v empírovém slohu a dlouho sloužil (a po restitucích opět slouží) jako sídlo rodu Štenberků. Dnes se jedná o objekt v soukromém vlastnictví - nepřístupný veřejnosti. Přesto se dá projít jeho rozsáhlým anglickým parkem až ke zřícenině hradu Salon, kam jsme měly namířeno.
Místy se nám naskytoval moc hezký výhled na Přírodní park Radeč. To je od sklonku 90. let chráněné území s rozlohou 60 km2 na rozhraní Brdské a Křivoklátské vrchoviny. Je to takový zalesněný skalnatý hřeben, kde v minulosti vzniklo poměrně hodně hradů a hrádků. Holky ale mnohem víc než otevřené scenérie lákaly pampelišky a zámecká kočka, která je přišla přivítat a doprovázela je celým parkem.
Park okolo zámku přechází v oboru, kde majitelé dříve chovali daňky a muflony. Svého času také sloužil jako botanická zahrada. Dnes není příliš udržovaný - tráva je hodně vysoká a lavičky už mají to nejlepší za sebou, nicméně vede skrz něj bytelná cestička a krášlí jej kaplička sv. Terezie. K ní se dá dojít celkem bez potíží - tráva je ušlapaná.
Akorát mladší dcerka ztratila po cestě od kapličky botu a její „hapi hap“ jsem v daný moment vůbec nepochopila. Ona je ovšem dítě do nepohody, a tak si to dál kráčela po chodníčku v ponožce…naštěstí jsme si toho nadělení brzy všimly a měla jsem foto důkazy toho, kdy jsme měly botu ještě k dispozici, a tak jako správné Holmesky jsme ji zpětně vystopovaly.
Po žluté značce jsme po nějakých 400 metrech došly k Salonu - pozůstatku hradu ze 14. století. Protože zřícenina stojí na menší skále a vedla k ní pěšina prorostlá kořeny a dále kamenné schody, neměla jsem tolik času fotit - měla jsem obě ruce zaměstnané držením ručiček. Ale nešlo o nic náročného - i čerstvá douleťačka vyšlápla nahoru sama.
Dovnitř se jít nedá, ale před vchodem je k dispozici informační tabule a holky také obdivovaly pěkná klenutá okna.
Ale to ještě nebyl úplný cíl naší cesty. Dočetla jsem se totiž, že pod Salonem je hasičská nádrž a u ní mají místní krásné velké hřiště. Měly jsme proto s sebou pořádnou svačinu a chystaly jsme se zakončit naši výpravu právě tam.
A vskutku, už od hradu bylo všechno vidět - všechno jako na dlani. A zdroje rozhodně nelhaly. A tak jsme sešly několik prudších schodů, suchou nohou přes most a hned jsme měly vysněný cíl na dosah.
Holkám se líbily pěkné velké vyřezávané sochy - úplná pohádka.
Houpačky, písek, skluzavky, tříkolky…
Nakonec jsme si daly náš připravený piknik a vyrazily jsme zpátky k autu.
U zámku nás opět přivítala šedá kočka a v lesíku jsme na cestě narazily na parádní exemplář slepýše křehkého. A pak už jen kolem kohoutů. Nebylo těžké v autosedačce usnout. Naštěstí za volantem se to nestalo…
A když jsme přijely domů, tak se nám nad hlavami přehnal roj včel. Prostě den, který si budeme pamatovat. Taky vyrazte (i s kočárkem by se to zvládlo).
Nedaleko Rokycan také najdete Osek s pěknou zříceninou. O ní už jsem psala:
