Článek
Úryvek:
„Nosila vystřižené domácí šaty, které ukazovaly mezi klopami šálového límce živůtku plisovanou náprsenku se třemi zlatými knoflíčky. Kolem pasu měla šňůru s velkými třapci a granátově rudé pantoflíčky byly ozdobeny bohatou mašlí ze širokých stuh, která se rozestírala po nártu. Koupila si dopisní papír, podložku, pero a obálky, ačkoli neměla nikoho, komu by psala; utírala prach na etažérce, dívala se na sebe do zrcadla, brala si nějakou knihu, potom snila mezi řádky, pouštěla knihu na klín. Toužila po cestování anebo po životě v klášteře. Přála si zemřít a zároveň si přála žít v Paříži.
Za deště i za sněhu projížděl Charles na koni okolí. Jídal omelety na statcích, vkládal ruce do vlhkých postelí, při pouštění žilou mu stříkala krev do tváře, naslouchal chroptění nemocných, zkoumal obsah mis a odhrnoval spousty špinavých prostěradel; ale každý večer ho čekal planoucí krb, prostřený stůl, měkký nábytek a pěkně oblečená půvabná žena, která tak příjemně voněla, že člověk ani nepoznal, odkud se ta vůně bere, jestli vlastně její prádlo nevoní její pletí.“
Už víte? Dneska jsme se vrhli na realismus. Komu se rýsují v hlavě iniciály G. F., ten je na stopě, kdo stále váha, nechť scrolluje pro odhalení.
Správné řešení:
Dnes jsme četli Paní Bovaryovou od Gustava Flauberta.
Víte, že:
Flaubert byl extrémní perfekcionista. Psaním knihy strávil pět let, přičemž psal v průměru jen pět stránek týdně. Každou větu neustále přepisoval a nahlas vykřikoval ve své pracovně (říkal tomu le gueuloir – „křičící místnost“), aby otestoval její rytmus a zvuk. Když psal scénu, v níž se Emma otráví arsenem, prožíval sám příznaky otravy - v dopise přítelkyni totiž napsal: „Když jsem popisoval otravu Emmy Bovaryové, měl jsem v ústech tak jasnou chuť arsenu a sám jsem se tak silně otrávil, že jsem dvakrát za sebou zvracel a měl jsem záchvat žaludečních křečí.“ Když román začal vycházet časopisecky, způsobil v tehdejší prudérní francouzské společnosti absolutní šok. Flaubert, vydavatel i tiskař byli pohnáni před soud za urážku veřejné mravnosti a náboženství. Veřejnému žalobci nevadilo jen to, že Emma Bovaryová podvádí manžela, ale hlavně to, jak chladně a bez moralizování to Flaubert popsal. V románu chyběl vypravěč, který by Emmino chování odsoudil. Flaubert nakonec proces vyhrál (pomohlo i to, že poukázal na to, že román je vlastně varováním před hříchem, protože Emma skončí tragicky). Traduje se, že když se Flauberta ptali, kdo byl předlohou pro cizoložnou Emmu, odpověděl slavnou větou „Paní Bovaryová jsem já.“ Flaubert zcela jistě do Emmy promítl vlastní frustraci z banality měšťanského života, své touhy a romantické ideály, které narážely na realitu. Historici však dodnes v dopisech nenašli žádný přímý důkaz, že by výrok Flaubert skutečně vyřkl nebo napsal.
Bylo to lehké? Jak daleko by měli autoři být schopni zajít, aby bylo jejich dílo autentické? A koho byste chtěli hádat v budoucnu? Diskuse otevřená.
Literární kvíz bude vycházet pravidelně každou středu a neděli ve 12.00 (pro odběratele, ostatní jej uvidí po schválení redakcí).
