Článek
Úryvek:
„Na posledním plese v opeře v roce 1824 vzbudil značnou pozornost urostlý mladý muž, procházející chodbami a foyerem jako někdo, kdo vyhlíží ženu, která se z nějakých nepředvídatelných důvodů zdržela. Skrytý důvod takového přecházení, střídavě pomalého a spěšného, znají jen starší ženy a několik zasloužilých zevlounů. V takové velké sešlosti si dav málo všímá davu, zato však zájmy jednotlivců jsou vášnivě soustředěné a sama nečinnost je zahloubána do sebe. Mladý elegán byl natolik zaujat svým vzrušeným vyhlížením, že si ani nevšiml, jaký úspěch sklízí: některé masky po něm pokřikovaly žertovné lichotky, jiné byly skutečně překvapeny, ozývaly se poznámky vlídné i uštěpačné. Mladík je však neslyšel, neviděl je. Ačkoli ho jeho hezký zjev řadil mezi ony výjimečné osobnosti, které chodí do opery za milostným dobrodružstvím a kteří na ně čekají, jako se čekávalo na štěstí v ruletě, dokud ještě žil kavárník Frascatti, vypadal spokojeně a jist tím, že se mu večer vydaří. Byl jako postava z některého toho mystéria o třech osobách, z nichž se skládá každý maškarní ples v opeře a jež je známo jen těm, kdo v něm mají svou úlohu. Mladým ženám, které sem chodí proto, aby mohly říct, že tu byly; lidem z malých měst, nezkušeným mladíčkům a cizincům musí se totiž opera jevit jako palác únavy a nudy. Pro ně je totiž tento černý dav, pomalý i spěchající, přecházející sem tam, vlnící se, kroužící, pohybující se nahoru a dolů, jejž lze přirovnat jen k hemžení mravenců na mraveništi, stejně nepochopitelný jako burza pro bretoňského venkovana, který nemá ponětí o existenci nějaké hlavní knihy. Až na malé výjimky se v Paříži muži nemaskují, neboť muž v dominu vypadá směšně. Zde se projevuje v plné míře duch národa. Lidé, kteří chtějí utajit své štěstí, mohou jít na ples v opeře, aniž tam vkročí, a masky, které jsou nuceny tam vstoupit, ihned zase vycházejí.“
Už víte? Dneska hádáme velikána francouzské literatury, jehož dílo je tak monumentální a prostupné, že by mohlo být připodobňováno k marwelovskému vesmíru. Kdo hádá příjmení na B, tuší, kdo stále váha, nechť scrolluje pro odhalení.
Správné řešení:
Dnes jsme četli Lesk a bídu kurtizán, jejichž autorem je Honoré de Balzac.
Víte, že:
Hlavním hrdinou Lesku a bídy kurtizán je mladý, trochu slabošský básník Lucien de Rubempré, do něhož Balzac promítl hodně ze svých vlastních iluzí a chyb a jehož tak miloval, že když psal závěrečné pasáže románu, v nichž Lucien v pařížském vězení spáchá sebevraždu oběšením, propadl hluboké depresi. Když tehdy Balzaca navštívil jeho blízký přítel (spisovatel Jules Sandeau), našel slavného autora, jak sedí u stolu, nekontrolovatelně pláče a drží se za hlavu. Vyděšený Sandeau se ho okamžitě zeptal, co se ději, načež Balzac se slzami v očích zašeptal:„ Nechte mě… Lucien de Rubempré právě zemřel.“ Sandeau se v tu chvíli začal smát, protože si myslel, že jde o vtip. To však Balzaca urazilo natolik, že přítele vykázal z domu a několik měsíců s ním nepromluvil. Kromě Balzacovy psyché se k románu váže i jedna faktická perlička: Balzac v knize jako vůbec první autor detailně popsal argot – tajný jazyk pařížských zločinců, zlodějů a prostitutek. Aby byl román autentický, chodil v převlečení do nejšpinavějších pařížských krčem a podplácel bývalé galejníky, aby ho učili jejich slang. Když kniha vyšla, tehdejší pařížská policie byla v šoku, jak přesně Balzac popsal fungování kriminálního podsvětí, a někteří policisté román používali jako neoficiální „učebnici“ pro pochopení chování tehdejších zločinců.
Bylo to lehké? Zasáhla vás někdy smrt literární postavy? A koho byste chtěli hádat v budoucnu? Diskuse otevřená.
Literární kvíz bude vycházet pravidelně každou středu a neděli ve 12.00 (pro odběratele, ostatní jej uvidí po schválení redakcí).
