Článek
Úryvek:
“ Kerholec se zastavil a vzal Karase za rameno. „Tuhle jsou dveře ke kasírce. Najdeš mě potom v manéži nebo ve stájích. Jenom to jsem ti chtěl ještě říci: tady vůbec všecko závisí na tom, abys měl to řemeslo rád. Lidi, zvířata, materiál, práci, všecko. Práce je tu moc a musí se dělat, co přijde pod ruku; ale máš-li vůli k dílu, vjede to do tebe a do smrti nebudeš chtít dělat nic jiného. Protože my jsme tu taková parta, od direktora až do koňáka, všici na sebe odkázaní, rozumíš, jeden na druhého, všecko to musí hrát a klapat. Ale pak je to, chlapče, radost.“
O čtvrt hodiny později seděl Antonín Karas, zedník z Horní Sněžné, před paní majorkou von Hammerschmidt, která mu drobnými, obratnými stehy přešívala rukáv u livreje. Zrovna jí dopověděl svou historii o tom, jak pohřbil Márinku a jak s Vašíčkem uvázl bez zaměstnání v Hamburku.
„To jste měl těžkou zkoušku, Anton, těžkou zkoušku, to vám věřím,“ pokyvovala tlustá paní Hammerschmidtová hlavou, na níž byly hnědé, trochu prošedivělé vlasy spleteny v mohutný vrkoč. „Ale teď už můžete být klidný, tady jste v dobrém podniku. Berwitzovi jsou hodní lidé, přísní na práci a na pořádek, toť se ví, ale tomu vy přece vyhovíte, vždyť jste krajan, vždyť jste Čech. Božíčku, co jsem já znala Čechů, se všemi bylo dobré vyjití. Ten poslední burš mého nebožtíka pana majora von Hammerschnidt byl z Vysokého Mýta, to je taky někde u vás, to byl člověk jak jiskra, a nač se jednou podíval, všecko uměl. A s tím vaším hošíčkem si nelamte hlavu. Máme tu několik dětí ve spolku, taky Berwitzovi mají holčičku, Helenku, kolik že je tomu vašemu? Sedm let, nu, to je ten pravý věk, to už nedá žádnou paplačku a brzy se přizpůsobí. Ten tu bude nejšťastnější, Anton, pamatujte na má slova. Tak ty rukávy bychom měli, můžete si to vzít a dávejte na to pozor, to víte, je to naše jmění, které vám tu svěřujeme. Pan Berwitz má rád, aby všecko krásně vypadalo, jen musí mít naši lidé pro to cit, aby se nic zbytečně neničilo. Dost je, co potrhají zvířata. Toho chlapečka mi odpoledne přiveďte, ať ho poznám, já vám dám na něho pozor. Tuhle máte tři lístečky, pro něho a pro tu vaši hodnou kvartýrskou i s dcerkou, ať se odpoledne kouknou na představení. Zkuste si ten kabát, človíčku, ať se na vás kouknu … no, padne, padne, inu bylo to šito ve Vídni, tam jsou krejčí, však jsou většinou Češi. Vídeň, bože, Vídeň, to je město, Anton, to je město …“
Už víte? Dneska hádáme českého autora, od jehož smrti v říjnu uplyne 80 let. Kdo má v hlavě iniciály E. B., tuší. Kdo váhá, nechť scrolluje pro odhalení.
Správné řešení:
Dnes jsme četli ukázku z Cirkusu Humberto od Eduarda Basse.
Víte, že:
Eduard Bass napsal svůj životní román Cirkus Humberto během těžkých let nacistické okupace jako vědomý lidský i národní manifest české houževnatosti, práce a nezlomnosti. Fascinující je, že ačkoliv v knize s neuvěřitelnou přesností a detailní znalostí popisuje veškeré zákulisí cirkusového řemesla od drezury zvířat až po stavění šapitó, sám Bass v žádném cirkusu nikdy nepracoval. Všechny tyto odborné detaily i autentickou cirkusovou hantýrku načerpal výhradně z vlastní novinářské praxe, důkladného studia odborné literatury a z dlouhých rozhovorů se skutečnými cirkusáky v kabaretech. Hlavního hrdinu Vaška Karasa navíc nezasadil do české vesničky, ale vyslal ho dobýt celý svět, čímž chtěl zdeptanému národu v protektorátní šedi připomenout, že český člověk se díky poctivé práci a disciplíně neztratí ani v té nejtvrdší světové konkurenci. Text měl složit poklonu legendárnímu německému cirkusu Hagenbeck, ovšem samotný název „Humberto“ si Bass kompletně vymyslel a vštěpil mu tak silný mýtus, že čtenáři ještě desítky let po vydání věřili v jeho reálnou historii.
Bylo to lehké? Jací další autoři dokázali svými texty povzbudit národ během okupace/po ní? A koho byste chtěli hádat v budoucnu? Diskuse otevřená.
Literární kvíz bude vycházet pravidelně každou středu a neděli ve 12.00 (pro odběratele, ostatní jej uvidí po schválení redakcí).
