Město, jemuž opět vládne Donald Trump aneb Vzpomínky na Washington, D.C.

Začneme trochu netradičně, a to na Arlingtonském národním hřbitově. Ten byl založen během americké občanské války na půdě, již vlastnila rodina velitele konfederačních (jih) vojsk generála Lee. Na téměř 3 km² je pochováno přes 400 tisíc padlých vojáků, válečných veteránů a význačných osobností Spojených států amerických.

Pohled na nekonečné řady pečlivě zarovnaných bílých náhrobků byl skličující a nutil člověka zamyslet se nad křehkostí lidského života.

Shodou okolností jsem nedávno zhlédla minisérii American Primeval, jejíž dějová linka je zasazena do roku 1857, a tedy těsně před občanskou válku. Emoce z velmi dobře zpracovaného seriálu se mi při psaní článku mísí s těmi, které se mně vybavují při pohledu na tyto staré fotky a musím říct, že na mě doléhá jakási obecně melancholická nálada z toho, kolik životů bylo ztraceno ve jménu víry, pokroku, vědy, závisti, nepochopení, tužeb, nenávisti nebo lásky…

Mezi nejvyhledávanější památníky patří rozhodně ten dedikovaný Johnu F. Kennedymu, u nějž plane věčný oheň. V pořadí 35. prezidenta USA si vážím. Dokonce jsem o něm a jeho rodinném zázemí tvořila závěrečnou práci z dějepisu na gymnáziu, proto jsem byla nadšená, když jsem se mohla na okamžik pozastavit u jednoduše pojaté tmavé desky s vyrytým křížem, jménem státníka a daty 1917 - 1963.

Silný zážitek nás potkal u hrobu neznámého vojína, který je již od 30. let střežen americkou armádou. Když jsme k památníku dorazili, zrovna hustě pršelo a bylo zataženo. Panovala napjatá atmosféra. Bylo ticho a dusno. I přes to, že byl červenec a po zbytek cesty jsme měli skutečné horko a parno, v tu chvíli se nám vkrádalo chladno do útrob.

Přišel čas na střídání stráží. Ta při výměně dodržuje, podobně jako asi všude po světě při důležitých procesech, speciální rutinu spočívající v přesném počtu kroků, pohybů a otoček. Špendlík bychom určitě slyšeli spadnout. Vše na centimetr a na vteřinu klaplo.

Po ceremoniálu se nebe jako na povel vyjasnilo a my jsme zamířili do centra nejzásadnějšího politického dění v USA - do hlavních ulic Washingtonu, D.C.

Sídlo bylo založeno roku 1790. O 10 let později se stalo hlavním městem Spojených států amerických. Bylo pojmenováno na počest prvního amerického prezidenta George Washingtona (ve funkci 1789 - 1797). Kromě hlavy země v něm sídlí také Kongres a Nejvyšší soud.

Ve škole se všichni učíme, že není Washigton jako Washington. Může se totiž jednat o nejzápadnější stát pevninských USA. Hlavní město leží naopak na východě a má ještě specifický „dovětek“ D.C. aneb district of Columbia. District přitom označovalo oblast, na níž mělo být dle ústavy vybudováno nové hlavní město Unie, a Columbia bylo dřívější básnické označení pro vznikající Spojené státy americké.

Při procházce městem je poznat, jak moc je pro obyvatele důležitá historie a nakolik je ještě dnes oslňují činy dřívějších prezidentů, zejména George Washingtona, Thomase Jeffersona či Abrahama Lincolna. Jejich duch je všudypřítomný.

Ještě než jsme spatřili sídlo Donalda Trumpa, míjeli jsme vysoký obelisk na promenádě National Mall, který je poctou Washingtonovi. Jakoby Američané chtěli, aby první americký prezident dohlížel na toho posledního, neboť Washigton monumet stojí přímo proti Bílému domu.

A pak to přišlo. Když jsme stočili zraky, zahlédli jsme asi nejznámější budovu moderních dějin - Bílý dům. Zatímco z jižní strany se klasicistní vila ztrácela za řadou hradeb a plotů a utápěla v rozhlehlé zahradě, ze severu se nám vyjevila v plné kráse.

Stejně jako lokaci pro město, i místo, na němž stojí Bílý dům (1600 Pennsylvania Avenue NW) vymyslel Georg Washigton. Budovu navrhl architekt James Hoban, přičemž stavební práce začaly v roce 1792. Paradoxně se však v domě poprvé usídlil až John Adams, a tedy druhý prezident USA v pořadí, který se do vily nastěhoval ještě v průběhu výstavby.

Ve Washingtonu, D.C., na rozdíl od jiných amerických měst, nenarazíte na mrakodrapy a celkově vám bude hodně připomínat staré dobré evropské metropole. Nejlepším důkazem toho, že se otcové USA inspirovali v domovinách svých předků, je právě architektura. Výjimkou není ani Bílý dům, který v duchu palladianismu využívá perspektivu, symetrii a typické prvky chrámového stavitelství starého Řecka a Říma. Je pravda, že když jsme viděla trojúhelníkovou stříšku a řadu oblouků, nemohla jsem si pomoci a na chvíli mě to do ulic Athén přeneslo.

To, zda se prezident skutečně nachází v Bílém domě, se nepozná podle vlajky, neboť ta na místě vlaje 24/7 nezávisle na tom, kde hlava států reálně plní své povinnosti. Podle některých zdrojů se ale jako známka přítomnosti prezidenta bere to, když se na střeše objeví příslušník tajné služby - sniper. A tak jsem si samozřejmě zahrála na agentku a hle! Donald byl v ten den nejspíš v Oválné pracovně. Ta mimochodem vznikla až v roce 1909 v souvislosti s plánovaným rozšířením západního křídla vily a každý prezident si ji vybavuje po svém - mění nábytek, obrazy, koberce. Zůstávají samozřejmě tři typická velká okna, krb a stůl, jejž věnovala USA britská královna a který je vyrobený ze dřeva z původní britské lodě Resolute určené k arktickému průzkumu.

Pár metrů od nás tehdy stálo také několik policejních aut, a to bych nebyla já, abych se (samozřejmě s laskavým souhlasem posádky) s károu nevyfotila.

Mezi Otce zakladatele patří samozřejmě také Thomas Jefferson, jemuž byl zasvěcen památník v parku West Potamac na břehu uměle vytvořené nádrže Tidal Basin.

Stavba budovy v neoklasicistním stylu byla dokončena ve 40. letech 20. století. Roku 1947 pak byla do kruhové rotundy umístěna Jeffersonova bronzová socha.

Prostranství kolem dómu je rozsáhlé, a proto se kolem nevytvářely velké davy turistů, přestože se památník věnovaný jednomu z autorů americké ústavy řadí mezi nejvyhledávanější a nejoblíbenější stavby v celých USA. To nás docela překvapilo, a to mile. Jednak jsme si mohli pořídit parádní fotky, jednak jsme si hned připadali jako v některém z mnoha politických thrillerů.

Úryvky z Deklarace nezávislosti jsme si následně mohli pročíst, neboť jsou vyryty na vnitřních stěnách memoriálu. Byla to taková příprava na budoucí návštěvu Filadelfie, kde jsme byli ohledně ústavy vzděláni podrobněji v rámci návštěvy National Constitution Center.

Samozřejmě i u Jeffersonova památníku na nás padla evropská melancholie. Sloupoví má skutečně něco do sebe.

Stejně tak člověka okouzlí Tidal Basin - vodní nádrž u jednoho z ramen řeky Potamac. Místní k vodní ploše míří v parných dnech, dělají pikniky a půjčují si lodě.

Hladina se krásně leskla, pražilo slunce a když se člověk posadil na mramorové schody, rozprostřel se před ním dokonalý výhled na jedno z nejexponovanějších míst na planetě. A jakkoliv jsem z ostatních amerických měst nebyla příliš nadšená, Washington, D.C., mě za srdce chytil.

Ale co si budeme říkat, velkou roli v tom hrála právě architektura.

Poetickou náladu dokreslily nečekaní sousedé…

Ale to už jsme se museli rozloučit s Jeffersonem a vyrazili jsme za mužem, jehož životní osudy doslova a do písmene kopírují tzv. americký sen - za Abrahamem Lincolnem.

Na okraji protáhlého travnatého parku známého pod jménem National Mall leží americký Pantheon aneb Lincolnův památník. I v tomto případě se jedná o budovu inspirovanou antickou architekturou. Stavba byla slavnostně otevřena v květnu 1922 a zdobí ji 36 sloupů dosahujících téměř čtrnáctimetrové výšky. Číslo 36 značí počet států, které tvořily USA v době, kdy byl na v pořadí 16. prezidenta země spáchán atentát (1865).

U paty memoriálu leží tzv. Lincoln Memorila Reflection Pool. Dlouhé jezírko se zrcadlově lesklou hladinou, kolem nějž se dá procházet až ke slavné fontáně, památníku II. světové války, památníku Washingtona a dál.

Uvnitř budovy sedí Lincoln, tedy jeho socha, která má na výšku i na šířku skoro 6 metrů a jejíž autor - Chester French - k tvorbě použil 28 mramorových kvádrů. Rovněž zdi zde byly zdobeny citáty, tentokrát těmi Lincolnovými a dále jsme viděli nástěnné malby především s tematikou z dob občanské války.

Spojené státy jsou vskutku veliké, proto nás nepřekvapilo, když jsme na vyhledávaných místech naráželi na školní výlety a na turisty - Američany. Přece jen, dostat se odkudkoliv z Čech do Prahy není tak náročné - časově, finančně či fyzicky - jako právě za velikou louží. A že je pro řadu Američanů návštěva hlavního města dlouhodobým cílem.

Nedaleko toho Lincolnova jsme měli možnost prohlédnout si další památník, který je pojatý zcela jinak. Jedná se o Památník veteránům korejské války a pocta je jim vzdávána prostřednictvím 19 soch z nerezové oceli, jež představují četu na hlídce v životní velikosti. Jejich autoři se nechali inspirovat archivními fotografie.

Součástí památníku je ještě trojúhelníkovitá zeď z černé žuly, v níž jsou vyryty siluety 38 vojáků symbolizující 38 válečných měsíců a 38. rovnoběžku oddělující Severní a Jižní Koreu.

Moderně pojatá vzpomínka na mě tehdy velmi zapůsobila. Bylo vidět, s jakým smyslem pro detail umělci k práci přistupovali. Každý voják měl jedinečný výraz, jinak přehozený plášť, odlišný typ vybavení a byl zachycen v přirozeném pohybu. Při pohledu na sochy se ve mně mísily pocity napětí, úzkosti, ostražitosti i naděje.

A pak tu máme východní cíp ikonického parku, kde se tyčí budova spojená s americkou politikou jako vzduch s plícemi, a totiž Kapitol. Místo, kde došlo před nedávnem ke druhé inauguraci Donalda Trumpa a kde se schází Kongres - americký zákonodárný sbor spočívající ze Sněmovny reprezentantů (dolní komora, tzv. House) a ze Senátu.

Výstavba mramorového velikána Williamem Thorntonem (v jakém jiném než v klasicistním stylu) započala roku 1793. Nejprve jsme nemohli odtrhnout oči od obří téměř 90 metrů vysoké kopule. Postupně se nám začal nabízet pohled i na obě křídla včetně přilehlých budov Knihovny Kongresu a Nejvyššího soudu.

Ovšem ani pohled zpět nebyl marný. Mohli jsme obdivovat památník Generála Granta - velitele vojsk Unie a 18. prezidenta USA, jehož sochu na koni střeží dva vytepaní lvi.

Obzvlášť zajímavé pak bylo, když u silnice před Kapitolem zastavila tahle parádní výletní loď na kolech.

Postupně jsme si klestili cestu parkem až před vstup do Kapitolu.

Byla to vskutku epická procházka a postupně jsme nasávali atmosféru, při níž na nás shlíželo téměř 700 oken. Neměli jsme čas navštívit vnitřní prostory, ale pokud by nám nepovolili prohlédnout si všech 540 místností, stejně bychom nemohli naplno proniknout do duše tak úžasné stavby. Možná, že by nám o něm mohla vyprávět jedna z mnoha veverek, které nám na promenádě dělaly společnost.

Nakonec jsme Kapitol celý obešli a vzhledem k tomu, že jsme se nalézali ve čtvrti proslavené také skvělými muzei, vydali jsme se na návštěvu některých z nich.

Nejprve jsme navštívili skleníky Botanické zahrady, před níž nás upoutala půvabná Bartholdiho fontána. Bylo totiž strašné horko a parno a kolem dokola samý beton a právě u téhle dámy jsme si parádně odpočinuli a nikým a ničím nerušeni jsme přemítali nad právě nabytými zážitky.

Následně jsme zamířili do moderní budovy Národního muzea Indiánů (National Museum of Native Americans), kde jsme si prošli řadu zajímavých expozic věnovaných historii, životu a umění indiánských kmenů.

Hned za vstupními dveřmi nás zaujal velký dřevěný kajak. Hned jsem si vybavila Vinetoua a uvědomila jsem si, jak je zároveň smutné i vtipné, že se Mayovky točily v Evropě, a nadto hrál náčelníka Apačů Francouz. Teď se nám to bohužel vrací, když se snímky s dějem zasazeným do Evropy natáčejí v amerických studiích a naše historické postavy hrají Afroameričané.

V muzeu měli také velmi zajímavou kantýnu, v níž nabízeli různorodé pokrmy kuchaři ze všech koutů Severní Ameriky. Nás zaujal suassat, a totiž grónská velrybí polévka. Přestože vypadala poněkud mdle, byla výborná. Maso kytovce mi ze všeho nejvíc připomínalo vepřové, akorát mělo takovou játrovou konzistenci. Možná, že Donald chce největší ostrov světa od Dánů získat kvůli tomu, aby si mohli Američané osobovat autorství receptu na tuto kulinářskou extravaganci.

Kdo ví! My jsme se každopádně přesunuli do pravděpodobně nejproslulejšího muzea věnovaného tematice vesmíru, a totiž do Národního muzea letectví a kosmonautiky. To bylo založeno na počátku 70. let a dnes je se svými téměř 15 tisíci m² druhou největší sbírkou v dané oblasti vůbec.

Muzeum tvoří součást tzv. Smithsonova institutu, což je výzkumná instituce financovaná z veřejných i soukromých zdrojů, pod níž spadá celá řada muzeí. Většina exponátů je přitom zcela originálních.

Mohli jsme vidět například prvotní model USS Enterprise, raketoplán Discovery, lunární model Apolla LM-2, návratový modul Apolla 11, SpaceShipOne (první soukromá vesmírná loď), Bell X 1 (první dosáhl rychlosti zvuku), Spirit of St. Louis (s ním přeletěl Charles Lidberg Atlantik), různé druhy letounů (Messerschmidt, Mitsubishi, Lockheed, Spitfire), vrtulníky, stíhačky, balistické rakety, skafandry, sondy…prošli jsme si vnitřek Boeingu 747.

Nejsem sice technický typ, ale i tak mě návštěva National Air and Space Museum pohltila. Mnohé exponáty byly doslova dech beroucí a odcházela jsem naprosto nadšená.

To už byl čas na setkání s dalšími významnými americkými politiky, protože Washigton, D. C., je přeci jen hlavně o vládnutí. Tentokrát jsme zamířili uctít památku 32. prezidenta USA, a totiž Franklina Delana Roosvelta.

Jde o památník unikátní v mnoha směrech. Mimo jiné jako jediný zobrazuje rovněž první dámu, jejíž bronzová socha stojí před emblémem OSN - organizace pro níž dlouhodobě pracovala.

Památník se nachází v chráněné krajinné oblasti a je pojatý velmi přirozeně. Pro autory bylo důležité, aby bylo dílo přístupné handicapovaným, neboť sám Roosvelt po prodělání dětské obrny jako částečně ochrnutý vozík používal. Byla tam také řada umělých vodopádů a kaskád.

Součástí čtyř „pokojů“, z nichž každý představuje jedno z prezidentových funkčních období, jsou také plastiky inspirované velkou hospodářskou krizí.

Nechybí ani celá řada citátů. Když jsem některé z nich četla, už tehdy jsem se musela zamyslet, jak hluboká propast mezi ideou a praxí často tkví. A co teprve dnes?

Nemohli jsme opustit Washigton, D.C., aniž bychom vzdali hold ještě jednomu důležitému muži. Svoji sochu má totiž ve městě ještě jeden prezident, jehož oblíbená píseň Ach synku, synku mi zní v hlavě stále častěji, když se snažím dcerám vysvětlit, že věci nepadají z nebe a je třeba se o ně starat.

Nejen americká manželka, ale celkově úspěšná diplomacie způsobila, že na Massachusetts Avenue stojí téměř 4 metry vysoká socha Tomáše G. Masaryka. Státník přitom v jedné ruce drží klobouk a v druhé svírá svitek Washigtonské deklarace - dokumentu z roku 1918, v němž je nastíněna podoba budoucího Československa.

Co jsem vůbec nečekala? Že nejlepší pizzu v životě ochutnám právě ve Washingtonu, D.C., a že to bude ještě ke všemu vegetariánská verze italské laskominy.

Tomu, že v televizi zrovna běžela Teorie velkého třesku, jsme se nedivili a po náročných dnech plných poznávání to byl vždy příjemný relax. Akorát musím říct, že komu se naše desetiminutové reklamní pauzy po půl hodině seriálu zdají neúnosné, tak věřte, že v USA byste už asi trhali ovladače zuby, protože tam to mají naopak. Třicet minut reklam střídá pětiminutová filmová pauza. A to není bazinga.

Toť vzpomínka na část mého amerického putování. Z míst, která jsem v USA navštívila, mě hlavní město zaujalo zdaleka nejvíc. Kdo váhá, zda vyrazit, doporučuji.

Zdroje: https://cs.wikipedia.org/wiki/Arlingtonsk%C3%BD_n%C3%A1rodn%C3%AD_h%C5%99bitov

https://cs.wikipedia.org/wiki/Washington,_D.C.

https://cs.wikipedia.org/wiki/B%C3%ADl%C3%BD_d%C5%AFm

https://cs.wikipedia.org/wiki/Jefferson%C5%AFv_pam%C3%A1tn%C3%ADk

https://cs.wikipedia.org/wiki/Lincoln%C5%AFv_pam%C3%A1tn%C3%ADk

https://cs.wikipedia.org/wiki/Kapitol_Spojen%C3%BDch_st%C3%A1t%C5%AF_americk%C3%BDch

https://cs.wikipedia.org/wiki/Pam%C3%A1tn%C3%ADk_Franklina_Delana_Roosevelta