Článek
Padlí andělé
Od dallaského atentátu se Robert Kennedy změnil. Na nestárnoucí tváři se objevily vrásky, neústupný a tvrdohlavý muž se několikrát neubránil projevu citů, na bratrově pohřbu dokonce nebyl schopen přečíst připravený proslov. K autorovi střelby se vyjadřoval málo. Oficiálně se nemohl distancovat od tzv. Warrenovy zprávy vypracované komisí, která vyšetřovala incident na místě z pověření nového prezidenta Lyndona Johnsona a v níž byl za vraha označen Lee Oswald. Znamenalo by to útok na samotnou podstatu vlády a politiky, obvinění z nedbalého vyšetřování. Avšak v skrytu duše souhlasil s většinou Američanů, že případ navždy zůstane nedořešen a viník neznámý. Snad proto se rozhodl, že musí pokračovat v tom, co bratr započal. Apelovat na poslance a senátory za účelem projití důležitých zákonů, dovést Johnův odkaz do konce. To ostatně pochopil i Johnson. Věděl, že alespoň zpočátku nesmí veřejně vystoupit proti Kennedyovské politice, s níž nesouhlasil, nesmí propustit jeho přívržence, ba co víc, musí se přemoci a spolupracovat s Bobbym a prosazovat dál ideu JFK.
Princip kolektivní viny za Johnovu smrt dusil USA dlouho. Všichni se hodlali ospravedlnit tím, že budou podporovat jeho nápady a plány. Prezident a ministr spravedlnosti, zapřisáhlí nepřátelé, spojili síly a protlačili spoustu Kennedyho zákonů - všechny vládní návrhy na zajištění rasové rovnoprávnosti, ať už šlo o volební právo, segregaci ve školství, veřejných budovách či dopravě, schválily se školské zákony, nemocenské pojištění pro přestárlé.
Jenže Lyndon sám sebe nechtěl chápat tak, jak ho nyní všichni viděli. Jen jako strážce odkazu legendy, most mezi Johnem a Robertem, o jehož touze dobýt Bílý dům nepochyboval. Jižan chtěl být svým vlastním pánem. Proto v následujících volbách, kdy kandidoval za demokratickou stranu opět na post nejvyššího politika v zemi a všichni očekávali, že Bobbymu nabídne post viceprezidenta, učinil pravý opak. Funkci navrhl jinému a Robertovi taktně naznačil, že ho ve své vládě nechce a stejně tak nikoho z bývalých Johnových spolupracovníků.
Amerika se otřásala v základech. Robert zklamaný Lyndonovou zbabělostí neváhal a rychle přijal kandidaturu do senátu. Potřeboval totiž zůstat v politice. Jenže Massachusetts už svého zástupce mělo. Byl jím Bobbyho mladší bratr Edward, což nedovolovalo vzdání se postu současného senátora ve prospěch Roberta, ani volební boj. Proto Kennedy přijal nabídku a ucházel se o místo v horní sněmovně za stát New York, ačkoliv ve městě strávil jen chvíli v dětství a neměl tam ani volební právo. Jednalo se však o bratra slavného a ctěného Johna, navíc se zasazoval o práva barevných a neváhal kritizovat americkou diplomacii, což vedlo k jeho vítězství. Rozhodně se pak nechoval jako nováček.
Drobné schůze senátu jej vesměs nebavily, hlavně šlo-li o slovíčkaření. „Neměli byste to rozřešit hozením mince?“ reagoval, když se dva kolegové hádali ohledně formulace jakési „bezvýznamné“ věty. Místo toho se soustředil na získávání stále širšího klubu příznivců a možných voličů v příštích prezidentských volbách. A to se mu dařilo. Obdivovaly ho oběti rasismu, stal se jedinou bledou tváří, které směli věřit. Milovali jej studenti. Otevřeně se totiž postavil proti válce ve Vietnamu, kterou úřadující prezident tolik podporoval. Žádal o změnu stanoviska vůči Číně, jež do té doby působilo jako tabu, kurs zcela protivnický. Navštívil několikrát Polsko, hodlal navázat v jednání o smír se SSSR, odjel do černošské rezervace v Africe, v Latinské Americe obhajoval politiku „Spojenectví pro pokrok“, promluvil s horníky, málem zahynul při plavbě kajakem. Kritizoval Johnsonovu vládu. Přesto v roce 1968 odmítal kandidovat. Domníval se totiž, že i přes protiválečnou a celkově protivládní náladu panující v zemi má jeho soupeř Lyndon stále dostatek příznivců a lepší situace proto nastane až za čtyři léta, kdy už nebude moci o funkci bojovat potřetí.
Jenže svým zpátečnickým krokem zklamal mnohé své věrné stoupence, a nepřímo tak získal hlasy pro dalšího kandidáta, jakéhosi nepříliš známého senátora Eugena McCarthyho. Ten ohlásil, že nehodlá dál přihlížet válkám a zasadí se o mírovou politiku. K podivení Roberta pro muže hlasovali i lidé, od nichž to nečekal. Setřásl ze sebe tedy všechny pochybnosti, výhrady i nekalé myšlenky a rozhodl se kandidovat také. Pod tíhou okolností se tak stalo, že zatímco Robert kampaň ohlásil, Johnson se kandidatury vzdal. Bobby se obrnil trpělivostí a začal bojovat. Sliboval novou politiku, sejití z nebezpečné cesty, mír ve Vietnamu, nukleární odzbrojení, spolupráci se Sověty, jednání s Čínou, bitvu s rasovou diskriminací, přeškolování a rekvalifikaci nezaměstnaných, reformu školství a netajil se faktem, že to vše je úkolem a povinností bohatých.
A opět to byl on. Na chvíli zapomněl na nezhojenou jizvu, ztrátu své druhé poloviny, svého bratra a vtipkoval:,, Když mě nezvolíte prezidentem, budu muset zažádat o podporu v nezaměstnanosti. A protože mám deset dětí, bude to drahé, takže vám to přijde laciněji zvolit mě prezidentem. A aby se nemusel Bílý dům přestavovat a rozšiřovat, zaručuji se vám, že tam nevezmu všecky děti s sebou. Nejmenší pošlu do internátu a nejstaršího udělám ministrem spravedlnosti!“ Často si prohlížel stříbrné pouzdro na cigarety, které mu krátce po svém vítězství daroval zesnulý bratr a na němž stála vyrytá slova: „Po mně - proč ne ty?“ a přemýšlel, zda už tehdy nešlo o poselství.
Dubnové události v Memphisu v Tennessee ještě víc zahustily už tak napjatou předvolební atmosféru a hluboce Roberta zasáhly. Byl zavražděn Martin Luther King a Kennedy kráčel za rakví pastora, politika a nositele Nobelovy ceny, muže stejných ideálů a výborného přítele. Proslov vyřknutý 5. dubna 1968, den po spáchání zločinu právě Robertem Kennedym pak vstoupil do dějin pod názvem Mindless Menace of Violence (Nesmyslná hrozba násilí) a dodnes představuje důležitý mezník v historii všech projevů na americkém kontinentu. „Je čas hanby a smutku. Dnes není den na politiku. Nechal jsem si tuto jednu příležitost, jen dnešní den, abych mohl krátce pohovořit o nesmyslné hrozbě násilí, před kterou stojí naše země a každý ve svém životě…Oběti násilí jsou černí i bílí, bohatí i chudí, mladí i staří, známí i neznámí… Nikdo, a nezáleží na tom, kde žije nebo co dělá, si nemůže být jistý, kdo si jako další vytrpí nesmyslný akt krvelačnosti. Takto to v naší zemi chodí… Sniper je jen zbabělec, nikdy ne hrdina; a nekontrolovaný nekontrolovatelný gang je jen hlasem šílenství, nikdy ne hlasem rozumu. Kdykoliv je jakýkoliv americký život zbytečně ukončen jiným Američanem - ať už je to vykonáno ve jméně práva, nebo proti němu, jedním člověkem, nebo skupinou, chladnokrevně, nebo vášnivě, v útoku, nebo v odpovědi na útok - kdykoliv toto dovolíme, degradujeme tím celý národ…Zatím jsme zjevně tolerovali vzestup násilí, který naše společnost ignoruje. Klidně akceptujeme novinové články o vraždění civilistů v zahraničí. Obdivujeme zabíjení ve filmech a v televizi a nazýváme to zábavou. Bez obav dáváme všem, bez ohledu na jejich duševní zdraví, příležitost opatřit si jakékoliv zbraně a munici… Někteří Američané, kteří káží o nenásilné společnosti v zahraničí, neuspěli v jejím prosazování u nás… Násilí plodí násilí, útlak plodí odvetu a jen očista celé naší společnosti nám může pomoci vyhnat tuto nemoc z našich duší… Pak je tu ještě jedna forma násilí; pomalejší, ale stejně strašlivá jako střelba či noční bombardování. Je to násilí institucí; nezajímavé, opomíjené a pomalu se rozrůstající. Toto je typ násilí, které postihuje chudé, které ničí vztahy mezi lidmi kvůli barvě pleti…Takto vypadá ničení lidského ducha. Muži je odepřena šance postavit se jako otec a jako muž mezi ostatními muži. A toto také zasahuje nás všechny… Nakonec se učíme dívat se na naše bratry jako na vetřelce, se kterými sdílíme město, ne však společnost; ke kterým nás poutá stejné obydlí, ne však stejná snaha…Musíme si sami připustit, že budoucnost našich dětí by neměla být budována na smůle ostatních… Naše životy na této planetě jsou příliš krátké a dílo, které je třeba vykonat, je příliš velké na to, abychom se tím nadále nezabývali…. Jistě se nakonec můžeme naučit dívat se na lidi kolem nás jako na bližní…“ .
Neohroženého senátora obdivovali tisíce lidí. Vyhrál všechny primární volby, kterých se účastnil kromě oregonských. Nakonec zamířil do Kalifornie, nejlidnatějšího státu Unie, tedy i rozhodujícího. Hlasování zde hrálo roli jakési předzvěsti výsledků voleb demokratické strany ohledně jména oficiálního kandidáta, kterého pak pošle do ostrého boje s republikány. Po vyčerpávající kampani strávené na všemožných schůzích a meetinzích v den voleb 5. června 1968 Robert odpočíval v Los Angeles. I s rodinou šel na pláž, později se vrátili do hotelu Ambassador a netrpělivě očekávali výsledky. Sčítání hlasů skončilo před půlnocí a většina patřila Bobbymu. Nominaci na demokratickém sjezdu měl v kapse. Oznámil své vítězství, připravoval se na popůlnoční tiskovou konferenci a oslavu v kruhu blízkých. Nelákalo jej tlačit se zfanatizovaným davem v hale a zvolil druhou cestu, vedoucí přes kuchyň. Muž, který i přes bratrův incident odmítal ochranku a doprovázeli jej vždy dva černošští atleti, kteří se mnohdy ztratili v davu fanoušků, tím zpečetil svůj osud.
Právě si podával ruku s místním kuchařem, jenž mu blahopřál k nebývalému úspěchu, když se ozvaly výstřely. Pět lidí Kennedyho doprovázejících bylo zraněno lehce, Robert utržil dvě rány, jedna však zasáhla mozek a rozštípla lebeční kost. Devatenáctiletý útočník jordánského původu Sirhan B. Sirhan taktak unikl lynčování hysterickými přítomnými. Spáchal atentát kvůli arabskému nacionalismu, jelikož Bobby se netajil svými proizraelskými postoji, navíc právě probíhaly oslavy prvního výročí války na Blízkém východě, která skončila arabskou porážkou. Robert však stále žil. Podstoupil složitou operaci mozku a pokus o vyndání střepin. Naděje, že po případném probuzení by mohl vést normální život, však nepřipadaly v úvahu. Aniž by se probudil, 6. června 1968 Robert Kennedy zemřel.
Proti pokroku se tedy bojuje zcela novým, brutálním způsobem, politickou vraždou. Takové myšlenky se honily Američanům hlavou během pohřbu Bobbyho Kennedy. Jako k modlám, ikonám, obětem děsivé nespravedlnosti pak vzhlíželi ke třem vdovám stojícím v hlubokém zármutku u rakve- Jacquelině Kennedyové, Corettě Kingové a Ethel Kennedyové - ženám tří padlých andělů.
Pokračování za týden…
Předcházející články:
BUDÍN, Stanislav. D
BUDÍN, Stanislav. Dynastie Kennedyů. Fakta a svědectví. Praha: Naše vojsko, 1969.
MARSEILLE, Jacques a LANEYRIE-DAGEN, Nadeije. Významné události světových dějin. Paměť lidstva. Larousse. Praha: Svojtka a Vašut, 1997. ISBN 8071802972.
RUNBERG, Sylvain. Kennedy. Historické osobnosti. Brno: Lingea, 2023. ISBN 978-80-7508-925-0.
Všeobecná encyklopedie v osmi svazcích. Encyklopedie Diderot. Praha: Diderot, 1999. ISBN 80-902555-2-3.
https://www.nps.gov/articles/000/a-rise-to-prominence-john-f-kennedy-s-patriarchal-lineage.htm
HOLANEC, Václav. 99 filmů moderní kinematografie: od roku 1955 do současnosti. Praha: Albatros, 2005. ISBN 80-00-01537-4.
KENNEDY, John F. Profily odvahy. Praha: Knihovna a tiskárna pro nevidomé K.E. Macana, 1990. Dostupné také z: https://biblio.oui.technology/biblio/signature/MP1233/MP1233.zip.
https://cs.wikipedia.org/wiki/Joseph_Kennedy#/media/Soubor:Joseph_P._Kennedy,_Sr._1940.jpg
https://www.nps.gov/articles/000/a-rise-to-prominence-john-f-kennedy-s-patriarchal-lineage.htm
