Článek
Padlí andělé
Od dallaského atentátu se Robert Kennedy změnil. Na nestárnoucí tváři se objevily vrásky, neústupný a tvrdohlavý muž se několikrát neubránil projevu citů, na bratrově pohřbu dokonce nebyl schopen přečíst připravený proslov. K autorovi střelby se vyjadřoval málo. Oficiálně se nemohl distancovat od tzv. Warrenovy zprávy vypracované komisí, která vyšetřovala incident na místě z pověření nového prezidenta Lyndona Johnsona a v níž byl za vraha označen Lee Oswald. Znamenalo by to útok na samotnou podstatu vlády a politiky, obvinění z nedbalého vyšetřování. Avšak v skrytu duše souhlasil s většinou Američanů, že případ navždy zůstane nedořešen a viník neznámý. Snad proto se rozhodl, že musí pokračovat v tom, co bratr započal. Apelovat na poslance a senátory za účelem projití důležitých zákonů, dovést Johnův odkaz do konce. To ostatně pochopil i Johnson. Věděl, že alespoň zpočátku nesmí veřejně vystoupit proti Kennedyovské politice, s níž nesouhlasil, nesmí propustit jeho přívržence, ba co víc, musí se přemoci a spolupracovat s Bobbym a prosazovat dál ideu JFK.
