Sága rodu Kennedyů. Tenkrát v Dallasu

,,Nuže, přátelé Američané, netažte se, co vaše země může pro vás učinit-ptejte se, co můžete vy učinit pro svou zemi. Přátelé, občané celého světa, netažte se, co může pro vás Amerika učinit, nýbrž, co my všichni společně můžeme učinit pro lidskou svobodu,“ znělo na slavnostní inauguraci 20. ledna 1961 ve Washingtonu. Slavná řeč mísící prosby nového mírového vyjednávání, slib zbrojení, vývoje techniky, pokroku v diplomacii, v pohledu na člověka nejen jako člena společnosti, ale i jako na jedince, mnohé zaujal. Situace, v níž funkci Kennedy přebíral, však neuspokojovala jeho.

Těžko mohl pomýšlet na přátelství se SSSR, když předchozí vláda schválila útok kubánských emigrantů na levicově nakloněný ostrov za účelem svržení Fidela Castra. Již před lety John varoval své kolegy, že sami způsobují obracení se bezedné kolébky cukru na východ nenasytností kapes amerických firem a obyvatel, nepružností zákonů. Ačkoliv však měl možnost na poslední chvíli vylodění v Zátoce sviní zastavit, nakonec přece jen uvěřil v možnost pádu kubánského diktátora a 17.4.1961 pouze přihlížel, jak 1500 mužů krytých letouny USA bojuje na Playa Girón o holý život. Akce se však nepovedla, nepodnítila očekávané lidové povstání proti Castrovi a byla zmařena během tří dnů. John Kennedy prvně pocítil, jaké to je, mít politickou zodpovědnost. K té se samozřejmě přihlásil, a navíc začal usilovat o navrácení zajatců výměnou za léky, potraviny a peníze.

V červnu 1961 ve Vídni se pak konala schůzka velmi důležitá pro oba účastníky. Byli jimi John F. Kennedy a Nikita S. Chruščov, zástupci dvou hlavních protivníků studené války. Probírali otázky politických situací v USA a SSSR, přijímání revolucí v různých koutech světa z pozice komunismu a z pozice kapitalismu, o samostatnosti a poddajnosti států, o situaci v Berlíně a občanských válkách ve Vietnamu a v Laosu, o zbrojení a především o budoucnosti mladé generace, kterou ani jeden z významných mužů nechtěl zasvětit boji a nemožnosti svobodně se rozhodnout. Jacquelině později poslal sovětský státník štěně, které se stalo věrným rodinným přítele. Občanům Berlína však Chruščov připravil jiné překvapení. Dne 13.srpna 1961 totiž rozhodl, že hranici upevní vystavěním zdi a rozdělením východní a západní části města definitivně. Železná opona tak spadla nadobro.

Karibská krize mezitím pokračovala. Zoufalí Kubánci do té doby zcela závislí na obchodu a dodávkách z Ameriky prosili o pomoc Sověty. Tentokrát však nejen o ekonomickou, ale i vojenskou. Východní velmoc neváhala a poslala několik raket, které rozmístila po celém ostrově. Američtí špióni je ovšem zaregistrovali a konflikt byl na světe.

Kennedy chvíli váhal, než nakázal námořní blokádu Kuby a uvedl do pohotovosti jaderné síly své země. Svět se ocitl na pokraji třetí multikulturní války. Sovětské lodě naplněné raketami se zastavily na širém moři, protože by se jinak musely podrobit prohlídce, a čekaly na rozkaz z Kremlu. Horká linka mezi Washingtonem a Moskvou rozhodovala o budoucnosti planety. Kennedy slíbil, že stáhne své rakety z Turecka, Chruščov na oplátku nasměroval své lodě domů. Až 20.listopadu téhož roku, kdy Kennedy řečnil o míru, spadl mu kámen ze srdce, když zažehnal vypuknutí bitvy. O míru se však mluvit nedalo. Kubánci odmítli inspekci OSN, akceptovali by ji pouze s podmínkou zrušení základen na Floridě a v Panamě, USA zase měsíce stahovaly rakety z Turecka, a navíc nikdy nedotáhly slib do konce, SSSR vypomáhalo Kubě i nadále.

Ani v domácí politice nešlo nic hladce. John se snažil bojovat s rostoucí nezaměstnaností pomocí řady daňových zákonů. Reformy zdravotnictví, školství a bydlení prosazoval stěží a otázka rovnosti obyvatel všech barev pleti, druhů vyznání a třídních skupin se nedala ani vyslovit bez jasných známek odporu ostatních ji řešit. Navíc chtěl podporovat vývoj, výzkum a techniku. Již v květnu 1961 představil v Kongresu svůj pokrokový plán, v němž předpokládal, že během deseti let stanou první američtí vědci na Měsíci. V podstatě tehdy odstartoval projekt Apollo, který završil kosmonaut Neil Armstrong o osm let později. Bitva s inflací také nebrala konce. Monopoly a velké podniky zvyšovaly ceny, jak se jim zlíbilo a nepomáhaly ani stávky, kterých Amerika zažívala nespočet.

Mnoho z nich se týkalo rasismu. Černoši nesměli chodit do škol s bělochy, nedostali pracovní místa jaká chtěli. Kennedymu se však podařilo prosadit pouze zrušení voličského poplatku a přezkušování ze znalosti ústavy beroucí téměř všem černým občanům možnost vyslovit se ve volbách. Aby vyjádřil své sympatie, zřizoval proto různá zastupitelství, místní organizace, kde poskytoval zaměstnání černochům a umožňoval jim tak přístup k politice. V televizi prohlásil, že rasismus poškozuje pověstnou americkou demokracii. Tím si však vytvořil početnou skupinu nepřátel.

O svém soucítění s těmi, kterým je křivděno, přesvědčil svět také 26. června 1963, kdy ohromil dalším svým nespoutaným projevem proneseným při návštěvě Západního Berlína: ,,Před dvěma tisíci lety bylo nejhrdější větou, kterou mohl člověk vyslovit-Jsem občan Říma!. Dnes je nejhrdější větou, kterou je možné ve svobodném světě vyslovit, věta - Jsem Berlíňan!“ oslovil obyvatele rozděleného města americký prezident. ,,Pokud jsou na tomto světě lidé, kteří neví, o co ve střetu mezi svobodným světem a komunismem jde, pak jim můžeme říct, ať přijdou do Berlína!“ znělo a dav tiše naslouchal. ,,Život ve svobodě není jednoduchý a demokracie není dokonalá. Ale nikdy jsme nemuseli postavit zeď, abychom u nás lidi udrželi a zabránili jim, aby kamkoli odešli,“ pokračoval zaníceně, ,,Pravý mír v Evropě nemůže být zaručen, dokud bude každému čtvrtému Němci upíráno základní právo svobodné volby,“ klidně dýchal, ,, Žijí na chráněném ostrově svobody. Ale jejich život je spojen s pevninou,“ vyřkl s myšlenkou na obyvatele východní části města. ,, Svoboda je nedělitelná a i když je pouze jeden zotročen, tak není svobodný nikdo. Všichni svobodní lidé, ať žijí kdekoli, jsou občany Západního Berlína, a proto jsem jako svobodný člověk pyšný na to, že mohu říci: Ich bin ein Berlinen.“.

,,Spojenectví pro pokrok“, tak nazval Kennedy svou podporu států Latinské Ameriky, kde vzkvétala demokracie a kde měly americké dolary zahubit možný se rodící komunismus. Nukleární zbraně odložil a zaměřil se na ty konvenční, které mohl využívat v lokálních válkách. Snažil se maximálně podporovat mládež, jelikož nová generace profesorů, vědců, lékařů, techniků a ekonomů měla za úkol vylepšit situaci v zemi a také vycestovat za hranice. V Africe se stal zastáncem nově vzniklých států a podporoval jejich samostatnost. Připravoval zákon, který měl zabránit velkým podnikatelům, hlavně petrolejářům, aby okrádali stát na daních. Po vstřícném a podle Sovětů nejkonstruktivnějším proslovu od dob Rooseveltových proneseném na univerzitě ve Washingtonu, kde mluvil o podstatě míru, odcestoval do Evropy a hledal podněty k dalšímu jednání. V té době do rodiny, k dcerce Karolin a synovi Johnovi mladšímu, přibyl další hoch, pokřtěný Patrick, zemřel však krátce po porodu. Otec byl zdrcen.

Pomalu se začal připravovat na svou druhou kandidaturu. Lindon Johnson, sice nespokojený s rolí pouhého loutkového viceprezidenta, také souhlasil, že se své funkce zhostí znovu. Kennedy však musel upevnit svůj vliv na jihu i jinak, než nominováním Johnsona na post viceprezidenta. Proto se rozhodl k osudové cestě do Texasu, kde hodlal opět přesvědčit konzervativní potomky otrokářů, že je tou správnou kartou, na kterou vsadit. Všechny po cestě doprovázely obavy, jelikož jih byl domovem kdekoho. Především pak Dallas představoval kolébku zločinu. Újmu na zdraví už v něm utržili zástupci OSN, členové soudů, dokonce i texaský rodák Johnson. Ti všichni Kennedyho varovali před zastávkou ve městě. Dokonce obyčejní lidé psali dopisy, aby nezastavoval v Dallasu. ,,Byl by to nešťastný den v dějinách Spojených států, kdyby se prezident nemohl odvážit navštívit americké město!“ s úsměvem odpovídal Kennedy. Ale byl to zároveň nešťastný den, když prezident tuto odvahu našel. V pátek 22. listopadu 1963 ve 12 hodin a 35 minut se totiž ozvaly výstřely, které našly svůj cíl. Lee Osvald, oficiálně odsouzený pachatel atentátu, byl dopaden bryskně, avšak dodnes se mnozí ptají, co se vlastně tenkrát v Dallasu odehrálo?

JFK je pochován na Arligtonském národním hřbitově. U jednoduše pojatého náhrobku plane věčný oheň. Místo jsem měla možnost navštívit a byl to velmi silný zážitek. O výletě do Washigtonu ,D.C., si můžete přečíst zde:

Pokračování o Edwardovi a Bobbym v následujících týdne.

Předcházející články:

BUDÍN, Stanislav. D

BUDÍN, Stanislav. Dynastie Kennedyů. Fakta a svědectví. Praha: Naše vojsko, 1969.

MARSEILLE, Jacques a LANEYRIE-DAGEN, Nadeije. Významné události světových dějin. Paměť lidstva. Larousse. Praha: Svojtka a Vašut, 1997. ISBN 8071802972.

RUNBERG, Sylvain. Kennedy. Historické osobnosti. Brno: Lingea, 2023. ISBN 978-80-7508-925-0.

Všeobecná encyklopedie v osmi svazcích. Encyklopedie Diderot. Praha: Diderot, 1999. ISBN 80-902555-2-3.

https://www.nps.gov/articles/000/a-rise-to-prominence-john-f-kennedy-s-patriarchal-lineage.htm

HOLANEC, Václav. 99 filmů moderní kinematografie: od roku 1955 do současnosti. Praha: Albatros, 2005. ISBN 80-00-01537-4.

KENNEDY, John F. Profily odvahy. Praha: Knihovna a tiskárna pro nevidomé K.E. Macana, 1990. Dostupné také z: https://biblio.oui.technology/biblio/signature/MP1233/MP1233.zip.

https://cs.wikipedia.org/wiki/Joseph_Kennedy#/media/Soubor:Joseph_P._Kennedy,_Sr._1940.jpg

https://www.nps.gov/articles/000/a-rise-to-prominence-john-f-kennedy-s-patriarchal-lineage.htm