Článek
Pokaždé, když jsem byla na Zakynthu, neupřela jsem si návštěvu jeho hlavního města. To se oficiálně jmenuje stejně jako ostrov sám, avšak místní mu přezdívají také Zante nebo Chóra (město), aby nedocházelo k nedorozumění.

Další možnost, jak největší sídlo ostrova nazvat, zní Benátky jihu, jelikož se proslavilo svoji fascinující benátskou architekturou. Jedná se o vlastnost pro město natolik typickou, že když se rozhodovalo o tom, jakou tvář ponese moderní přestavba Zante po ničivém zemětřesení, které v roce 1953 srovnalo většinu budov se zemí, nepřemýšleli Řekové dlouho a obnovu realizovali v duchu původního benátského vlivu.

Nikdy jsem nevynechala procházku kolem Kostela svatého Dionýsa - dominanty zakyntského přístaviště. Svatostánek působí velmi harmonicky a značně zachovale, nicméně to je dáno právě tím, že jeho současná podoba vznikla až v polovině 20. století. Originálně byl však kostel založen v 18. století mnichy z menšího souostroví zvaného Strofády. Ti byli opatrovníky pozůstatků sv. Dionýsa, a když museli kvůli pirátským nájezdům Strofády opustit, zvolili si jako nový domov právě Zakynthos, jelikož na něm se jejich patron narodil.

První zkoušku si bohové pro stavbu připravili roku 1893, kdy se téměř celá zbortila následkem prudkého zemětřesení. Trvalo téměř 30 let, než byla opravena, aby ji hned 5 let po slavnostním znovuotevření osud testoval podruhé. Jako jedna z mála budov ve městě však kostel sv. Dionýsa hrozivé zemětřesení v roce 1953 ustál, což místní považovali za zázrak.

Zázraky jsou prý s kostelem spjaté obecně. Když prý uvnitř špitáte svá přání, tak se rakev sv. Dionýsa mírně otevírá. Navíc je Dionýsos vídán i mezi živými, jak chodí v ulicích, a tak se mu lidé vypravují darovat novou obuv, hlavně pantofle, aby měl vždy k dispozici nové, až si své staré prošlape. To je ovšem otázkou věřících a Řeků. Já v interiéru kostela obdivuji spíš vitráže, malby, fresky, ikonastas a zvenku pak trojlodní baziliku se 14 úchvatnými mramorovými sloupy a 40 metrů vysokou štíhlou bílou zvonici, která je navíc v noci krásně osvětlená.


Sv. Dionýsos se narodil v 16. století na Zakynthu do aristokratické rodiny, avšak rozhodl se stát mnichem. Dlouhou dobu žil na Strofádách, ale na sklonku života působil v klášteře na Zakynthu. Tam za ním přišel vyčerpaný muž, který jej žádal o útočiště, neboť jej pronásledovali. Ukázalo se, že muž někoho zabil, ba dokonce, že je vrahem Dionýsova bratra. Ten však nezvolil mstu, nýbrž cestu odpuštění. Muže ukryl. Ten se posléze kál a sám se stal mnichem. Dionýsos je tedy brán jako vzor odpuštění, a to i těžkých hříchů konaných proti nám samým.
Po přístavní promenádě (Strada Marina), kde sosám vůni moře, horkost paprsků a jedinečnost dne, dojdu pak k hlavnímu náměstí. To je pojmenované po Dionýsu Salomosovi - a zase ten Dionýsos. Tentokrát jde ale o slavného spisovatele a autora textu řecké hymny, který má na plaze pomník.

Když se na rozpálené kamenné ploše rozhlédnete, uvidíte Byzantské muzeum s rozsáhlou sbírkou historických předmětů, radnici a kostel sv. Mikuláše - nejstarší benátskou stavbu v Zante.



Pak už hurá po centrální ulici Alexandra Roma k menšímu náměstíčku sv. Marka - takovému živému srdci Chóry s jediným katolickým kostelem ve městě.

Kavárny, restaurace, obchody s oblečením, cukrárny, krámy s kůží, porcelánem, botami, zelinářství, řeznictví, rybárny…


V Zante je to vždycky pastva pro oči a značně nebezpečná zkouška pro peněženku.




A když už si myslím, že jsem viděla všechno od turistických lákadel, zboží všeho druhu, dokonalých jídel, skvostných památek, luxusně barevného moře a pestré flóry vinoucí se po zdech domů, vyrůstajícíe mezi kameny či s láskou opečovávané v květníkách - přijde nějaká kouzelná chvilka s ústředním zvířecím hrdinou.


A pak je tu přístav. Kapitola sama pro sebe. Výletní lodě, obří trajekty a nákladní lodě, soukromé jachty, pojízdné rybárny, malá pláž, promenáda (Lomvardou).



Jeden neví, kam s očima - jestli radši obdivovat práci rybářů se sítěmi, kochat se naleštěnými příděmi plachetnic, strachovat se před nenasytnými břichy dopravních plavidel nebo jen svobodně dýchat a užívat si pohled na mírně zvlněnou jiskřivou hladinu.





Když už se dole dostatečně pokochám, zamířím vzhůru úzkou a strmou cestou od kostela Panagia Pikridiotissa do náruče rozšafných ulic. Schody, lampy, zábradlíčka, květiny…


A zase schody…nicméně odměna je dechberoucí. Postupně se odkrývá výhled na Zante, až jej má člověk jako na dlani, a to z vyhlídky zvané Bochali.



Bochali je vesnička cca 2 km nad Zante, v níž během benátské okupace přebývala honorace. Na nejvyšším místě obce Benátčané postavili hrad.
Na místě je útulná kavárna a malý kostelíček Agios Georgios a dá se tam dojet také místní dopravou či autem.
A když už se člověk nachází v Bochali, alespoň jednou by měl navštívit také starou benátskou pevnost - hrad Bochali. Tvrz ze 17. století se dá projít a nabízí také moc pěkné panoramatické výhledy na město. Navíc to všude kolem voní borovicemi a obloha je v létě tak modrá, až vás z ní bolí oči.


Když se vydáte ze Zante na jihovýchod, narazíte na jeden z mnoha přírodních úkazů ostrova - želví pláž Gerakas.

Po cestě si můžete pořídit osušku s motivem želvy, nebo se třeba svézt na oslíkovi…


Jedná se o necelý kilometr dlouhou hrubozrnnou pláž, kde nenajdete skoro žádné vybavení - jen minimum lehátek a slunečníků. Jde o místo velmi klidné a zároveň vzrušivě divoké, kde se, na rozdíl od jiných pláží na ostrově, setkáte i s relativně většími vlnami.

Nedivím se, že právě tenhle malý ráj si vyhlídly karety obrovské ke kladení vajíček.


Nad pláží je veliké parkoviště a restaurace a způsob, jakým se majitelé vypořádávají s ptačími hosty, mě nepřestává udivovat.

Vůbec vztah Řeků k přírodě mně obecně přijde velmi hezký. Nakonec, nejstarší olivovník na ostrově se nachází ve vesničce Exo chora a dle odborníků je starý 2 tisíce let a stále rodí. A to už něco o slušném chování místních vypovídá.


Na druhou stranu jsem četla, že průměrná teplota na ostrově se i v lednu pohybuje kolem 14 stupňů. Možná by v Exo Choře dopladlo všechno jinak, kdyby museli místní v zimě častěji a mohutněji topit kvůli sněhu a mrazům.



Při procházce v oblasti Alykes jsem přemýšlela, kam asi majitel zahrad odešel. Na oběd? Vykoupat se? Koupit zásoby? Nebo mu prostě už v těch téměř 40 stupních došly síly a vyhledal nějaký stín?

A možná zamířil na svatební hostinu. V jednom z hotelů v Alykes, kde jsem kdysi byla ubytovaná, totiž pan majitel vdával dceru. Všechny hosty upozornil a požádal nás, abychom se odpoledne zdrželi na pláži, ve městě, popř. na pokojích, protože proběhne ceremoniál. Mnozí sledovali dění z ulice. Areál se proměnil v pohádkovou scenérii, křesla povlékly do bílého, přinesli květiny, přistavili kočár…

Kdyby se svatba v Alykes konala v zimě, pod místním klenutým mostem by proudila sladká voda, ale v létě ženich s nevěstou přejížděli přes tu mořskou.

Zakynthos je ale na podobné paradoxy bohatý.

Třeba na jednom ze severních skalnatých mysů si ostrované hýčkají větrné mlýny Skinari. Ty sice už dávno neplní svůj původní účel, přesto jsou značnou atrakcí. Zvenku působí jako takové idylické modrobílé řecké symboly, zevnitř prý byly zrekonstruované tak, aby se v nich člověk mohl ubytovat. Nocleh jsem v nich sice neabsolvovala, za to jsem u nich nastupovala na lodní výlet…



O různých výpravách lodí jsem už v souvislosti se Zakynthem psala, nicméně pár momentek z plavby podél jeskynních útvarů nejen na severu si neodpustím…

Kolem skal, podél nich, skrz ně, pod nimi či do nich - tihle námořníci zvládnou všechno a ještě mnohem víc.


Stačí mít trochu štětí a pozornosti a můžete si pohlédnout tváří v tvář s karetou.
Občas se ale najde plavidlo, jehož majitel na něj nejspíš zapomněl.


A pak jsou tu zakynthské večery a noci - teplé, nasládlé, plné hvězd. Vánek přináší ozvuky dějin a přes veškerý klid a mír všechno žije, tančí a zpívá.



A kdo chce zažít parádní západ slunce, doporučuji Kampi. Měli jsme tehdy půjčený Peugot 207 se sklápěcí střechou a na místo jsme dorazili za pět minut dvanáct - tedy spíš za deset minut devět - ale stihli jsme ho. Jen tu skleničku vína na romantické terase jsme si pak museli odpustit.

Na ostrově žije přibližně 40 tisíc lidí, z toho téměř polovina v Zante. Ročně jej ale navštíví 1,5 milionu turistů. Když se k nim připočtou sezónní zaměstnanci, pak už je mi jasné, jaký neskutečný nápor musí ostrov mezi červnem a zářím ustát. Měla bych se tedy zachovat „zeleně“ a slíbit, že už se k mase cestovatelů nepřidám a vás nabádat k něčemu podobnému. Zakynthos mně ale přirostl příliš moc k srdci, abych toho byla schopná. Obávám se, že není otázka, zda se tam ještě někdy vydám, ale spíš kdy. Snad brzy.
A jak to máte vy?
Anketa
Zdroje:
https://www.kalimera-recko.cz/zakynthos-pamatky/kostel-svateho-dionysa-ostrov-zakynthos/
https://www.kalimera-recko.cz/zakynthos-pamatky/kostel-svateho-mikulase-ostrov-zakynthos/
https://www.kalimera-recko.cz/zakynthos-pamatky/vetrny-mlyn-skinari-ostrov-zakynthos/
https://www.kalimera-recko.cz/zakynthos-letoviska/mesto-zakynthos-letovisko-zakynthos/













