Článek
Jednoduché řešení, které nikdo nechce
Válka na Ukrajině je tragédií. Desítky tisíc mrtvých, miliony uprchlíků, zničené domovy, bolest, bezmoc a zloba. A přitom je tu jedna z nejkrutějších pravd moderní doby: tato válka by mohla skončit zítra.
Ano. Stačí jediný rozkaz. Stačí jediná dohoda. Ale k té nedojde.
Ne proto, že by to nešlo. Ale proto, že to nikdo nechce. Ne ti, kdo skutečně rozhodují a mají tu moc. Na obou stranách.
Kdo by to mohl ukončit?
Rusko – kdyby Vladimir Putin zavelel k ukončení palby, ruské jednotky by se stáhly, nebo alespoň přestaly útočit. Byla by „pauza zbraní“, třeba ne mír, ale klid (klidně na roky, desetiletí - viz Korea).
Ukrajina sama – ta sama ne, nemá tu tu moc, ale Západ (USA, EU) ano - kdyby skutečně chtěl a zatlačil – kompletní přerušení dodávek energií z Ruska, masivní dodávky zbraní bez omezení jejich použití, jasné požadavky bez zbytečných desítek slovních vyjádření a podpor, ekonomické ultimáty – Rusko by nemělo jinou možnost. BRICS prostě nenahradí západní ekonomiky - alespoň ne v krátko - střednědobém horizontu.
Ale nic z toho se neděje.
Proč se válka ve skutečnosti neukončuje?
Protože nikomu z těch, kdo rozhodují, se to nehodí.
Ne obyčejným lidem – ti chtějí mír. Ale na nich doopravdy nezáleží.
Ale elitám? Těm se válka hodí víc, než si vůbec připouštíme. A to na obou stranách.
a) Zbrojní průmysl: Zlaté doly smrti
Válka znamená spotřebu. A zbraně se vyrábějí. Střelivo, dělostřelectvo, tanky, drony. Celé generace zbrojních koncernů zažívají největší rozkvět za desítky let. Akcie rostou. Politici podepisují kontrakty. Národní rozpočty, které nemají na školy a zdravotnictví, si „mohou dovolit“ tanky za miliardy.
b) Obnova: Kdo postaví zničenou Ukrajinu?
Po každé válce přichází fáze rekonstrukce. Už dnes se mluví o stovkách miliard eur, které potečou na „obnovu“. A kdo je dostane? Ukrajinské firmy? Ne. Maximálně úplatky pro politiky, kteří budou rozhodovat, která firma zakázky dostane. Tedy mezinárodní korporace a na ně navázaní jedinci. A dále hlavně banky - poskytování úvěrů, kryté vládami, zajištěných ohromným majetkem a aktivy.
„Marshallův plán 2.0“ – tentokrát ne z altruismu, ale jako byznys model.
c) Mocenské šachy: Rusko jako figura
USA si upevňují vliv v Evropě, NATO se rozšiřuje, nové základny, nové smlouvy, nové objednávky na zbraně a technologie.
Rusko je slabší, izolovanější – ale zároveň se stává trvalým strašákem, který dává smysl dalším zbrojením a jednotě Západu.
A Ukrajina? Je nástrojem. Nástrojem boje o vliv. A tím je hodná oběti.
d) Zákony a rozpočty, které by jinak těžko prošli
Politici (jak v EU, tak v USA, tak v Rusku) mají záminku pro nové zákony, nové rozpočty - hlavně deficity, nové daně. Všechno běží podle plánu. Kdy jindy pouštět žilou rozpočtům. No přece když je krize - válka. Nikdo se neptá. A když se ptá? Tak se stejně nic nezmění. Stačí se podívat u nás. Před volbami - zrušíme nákup stíhaček, přeprodáme je a další líbivá slova naivnímu lidu. Po volbách - nic se neruší, ty stíhačky mít budeme, protože blablabla.
3. Lidský život? Jen položka ve zprávě
Politici rádi mluví o lidských právech, o zločinech proti lidskosti, o mezinárodním právu. Vždy mají tolik pochopení a soucitu. Ale jakmile nastane moment zájmů, mlčí.
Po druhé světové válce brali USA, SSSR i další západní státy nacistické experty – bez soudu, bez spravedlnosti – protože „byli užiteční“. Bez ohledu na to, kolik krve měli na rukou. Bez ohledu na to, zda byli v SS. Víte kolik podkladů do dneška čerpá medicína z pokusů na lidech co prováděl Mengele? Von Braun dopravil USA na měsíc (byla to tedy americká raketa nebo nacistická?). Vše vykoupeno tisící mrtvými, kteří tyto byť ne vždy osobně, měli na svědomí. Kdo že to mimo jiné pracoval pro izraelský (židovský) Mossad - co třeba Otto Skorzeny, jinak plukovník SS. A proč jisté oddíly francouzské cizinecké legie ve Vietnamu mluvili německy a vypadali jako jednotky waffen SS. Všem to ale bylo jedno a jedno je jim to i dnes. Zájmy, moc, zisk.
Totéž platí i dnes. Pokud se to „hodí“, morálka jde stranou.
Až válka skončí, Rusko bude zase obchodní partner. A žádaný, o tom není třeba debatovat. A profitovat budou všichni. Kromě obyčejných lidí samozřejmě, ostatně jako vždy.
Firmy se vrátí, stejně již jsou připravené či mají plány. Některé tam nikdy ani neopustily své kanceláře. Peníze jsou důležitější než cokoliv jiného.
A co mrtví? Jen čísla. V reportech. Možná na pamětní desce. Uděláme si jednou za rok vzpomínku nebo průvod. Možná jedna reportáž na výročí. Důležitější bude, co která celebrita měla k snídani a co v nekonečných seriálech zase vymyslí scénárista.
Ale svět půjde dál, protože to není o lidech. Je to o zájmech.
4. A kdy tedy válka skončí?
Až bude „výhodné“, aby skončila.
Až bude zbraní dost, smluv podepsaných dost, rekonstrukční plán připravený.
Až se dohodnou především velcí hráči.
Až se přestane vyplácet pokračovat.
Do té doby budou lidé umírat. Ne protože musí. Ale protože se to ještě hodí.
Závěr: Pravda, kterou nechceme slyšet
Tato válka není o právu. Není o spravedlnosti.
Je o moci, penězích a vlivu.
A kdybychom se měli podívat do zrcadla, museli bychom přiznat, že na lidském životě nezáleží – alespoň ne těm, kdo rozhodují. Ale to není nic nového. Ono totiž ve skutečnosti v lidské historii na lidském životě těm, kteří měli moc a rozhodovali stejně nezáleželo. A záležet ani nebude.
A to je ta nejděsivější pravda, kterou si moderní člověk nechce přiznat.
Ale možná už je čas ji konečně říct nahlas. Nečekejme spravedlnost - i když se to tak bude jistě vydávat na obou stranách, ale bude to jen dohoda, která bude pro pár vyvolených prospěšná. A na těch milionech lidí, kteří se budou stejně jen hádat či oplakávat mrtvé, stejně nesejde. Ale to není novinka či zjištění - je to jen pojmenování toho, jak náš svět funguje a fungoval od nepaměti.
