Článek
Stačí se dneska rozhlédnout a všude kolem je cítit, že se příroda změnila. Tam, kde dřív pod nohama chladil měkký mech a v trávě se ještě držela ranní rosa, zůstává jenom suchá, popraskaná zem. Vody ubývá, studny jsou den ode dne mělčí, zahrady žízní a řeky už dávno nezpívají, jako když jsme byli malí. Počasí je najednou jiné – léta jsou ostřejší, zimy bez sněhu, a déšť, když už přijde, jen krátce skropí půdu, která stejně zůstane vyprahlá. Na to, aby si člověk všiml téhle proměny, nepotřebuje žádnou vědu. Stačí se zastavit, zavřít oči a vnímat, jak rychle nám voda mizí ze života.
Když člověk jde do lesa na houby, místo mechu šustí pod nohama suché jehličí. Rybáři stojí u potoků, z nichž zbyly jenom slabé stužky, které tečou mezi zaprášenými kameny a připomínají slzy matky přírody, která pláče sama nad sebou. Na zahradě se každá kapka počítá a ve studni je vody méně a méně. Zemědělci vozí vodu na pole, snaží se zachránit aspoň něco, ale půda je tak vyprahlá, že už ani nedokáže přijmout tu trochu vláhy, kterou dostane. V zimě skoro nesněží, takže na jaře není z čeho brát a všechno zůstává bez života. A co bude, až nebude už ani co čerpat? Nejde jen o to, jestli si můžeme napustit bazén nebo zalít trávník. Voda je základ všeho a když jí bude míň, změní se celý náš svět. Pole budou bez úrody, lesy budou žloutnout a zvířata nebudou mít kde pít.
Až to jednou dojde všem, možná bude pozdě. Proto bychom měli začít už teď. Šetřit, když můžeme. Neplýtvat zbytečně, vážit si každé kapky. Přemýšlet, jak vodu vrátit zpátky do krajiny, třeba obnovou tůní a mokřadů, nebo tím, že ji budeme lépe zadržovat a nenecháme všechno hned odtéct pryč. Není to složité, stačí chtít a nebýt lhostejný. A možná si dneska říkáme, že jedna malá kapka nic nezmění. Ale když se těch kapek spojí víc dohromady, vznikne z nich moře, které má sílu něco změnit. Voda není samozřejmost, a každý z nás pro to může něco udělat. Stačí se jen dívat kolem sebe a uvědomit si, že to, co máme dnes, nemusí být zítra.
