Článek
Vlny jsme shlédli s mužem vloni v prosinci a už dlouho jsem neviděla tak zajímavý film, nota bene český, který by mě vtáhl do děje a já jej sledovala dvě hodiny téměř bez dechu. V roce 1968 mi bylo deset let a samozřejmě v pozdějších letech jsem se postupně dozvídala podrobnosti.
Film mi však ukázal víc a překvapilo mě, že vše bylo ještě horší, než jsem myslela. Zastrašování a vydírání až za hranicí lidskosti a já se pořád divím, že ještě dnes se najdou lidé, kteří tvrdí, že za komunistů bylo líp. A už si umím i představit, že po takovém zastrašování, při kterém bylo využíváno strachu o rodinu a blízké, někdo spolupráci podepsal. O tom je tento zajímavý film, který rozkrývá dosud utajené příběhy lidí z Československého rozhlasu. Původní pracovní název filmu byl Velmi krátké vlny.
Je inspirován skutečnými příběhy a zachycuje boj redakce Československého rozhlasu o zachování svobody slova a boj je to těžký. Přepisování a přizpůsobování článků redaktorů tehdejšímu režimu a šíření nepravdivých či lživých informací je na denním pořádku. Tady si člověk znovu uvědomí s plnou vahou, že svoboda je nejvíc.
Přemýšlela jsem o tom, proč tak úžasný film nedostal Oscara. Možná je to proto, že ukazuje události, které jsou specifické pro nás Čechy a těžko se v tom možná vyzná někdo z jiné země. Možná je to těžké k pochopení i pro naši současnou populaci, která naštěstí v té době nežila.
A jak si pamatuju já tohle období? Právě 21. srpna 1968 jsem měla jet někam na poslední týden prázdnin. Ráno mi máma sděluje, moc jí nerozumím, že nikam nejedu, protože jsou všude tanky. Obsadili nás prý Rusové. Celkem mě vyděsí, takže se bojím vyjít ven. Co když mě někdo zastřelí?
Naopak ven musím. Musím pomoci nakoupit zásoby na horší časy u „staré Blažkové“. Je to krámek na rohu, kam už chodím sama často nakupovat. Dodnes si pamatuju velké dřevěné regály až do stropu kolem všech stěn, v horních policích mouka, cukr, luštěniny, ale ty spodní mě zajímají víc. Velké krásné skleněné dózy s víky se samými lákavými laskominami, které však mockrát neochutnám.
Krám voní lékořicí, mentolem a těmi pitomými „mydýlky“. Někdy si smím koupit za padesát halířů velkého gumového hada, kterého miluji. Naopak „mydýlka“ nesnáším, smrdí mi a nechápu, jak je někdo může jíst. Dodnes si pamatuji, že jejich název nebyl nahodilý. Nejen, že vypadala jako skutečné mýdlo, a i tak voněla a pro mě měla skutečně chuť mýdla.
Dostávám síťovku a potraviny jsou od rána na příděl, půjdu do krámku ten den ještě několikrát a nejen já, střídám se s mámou. Moc toho ještě neunesu, tak snad jdu pro mouku a cukr. Když se přiblížím ke krámu, uvidím velkou frontu plnou rozrušených lidí a slyším slova tanky a Rusové, dokonce zazní slova střelba v centru města, ale já tomu moc nerozumím. Začíná mi však docházet, že je asi situace vážná.
Ještě dlouho potom mám sny o tancích a o tom, jak utíkáme přes celé město, abychom se někam schovali. Ale kupodivu se přestávám bát. Nikde nevidím žádné samopaly, ba ani tanky, ty už projely městem v noci a zanechaly památku v podobě děr zřejmě od samopalu na jednom domě v mém rodném městě dodnes a jak tak vykračuji ulicí, připadám si velmi odvážná.
O ty má prostoto…
