Článek
Operaci povedou Francie a Británie a sází na diplomacii s Teheránem. Tohoto překvapivě ambiciózního projektu se mají zúčastnit pouze nebojující země a projekt vynechává země přímo zapojené do íránsko-izraelského konfliktu, aby se snížilo vnímání konfrontace. Důvodem tohoto vyloučení nejsou jen kritéria operace, ale především zhoršení transatlantických vztahů v posledních měsících. Evropské země připravují plán na širokou koalici zemí, které by pomohly uvolnit lodní dopravu přes Hormuzský průliv, včetně vysílání odminovacích a dalších vojenských plavidel.
Musím říct, že tento návrh mě překvapil. Váhavost Evropy, kdy cesta od nápadu po návrh či konečné rozhodnutí se mi zdála hodně zdlouhavá a někdy nepřinesla žádný výsledek, mi dost vadila. Evropa neustále spoléhala na nevyzpytatelného Trumpa, kterému dlouho věřila a i dnes některé evropské vlády pochybují, zda operace bude mít bez účasti USA schopnost k zajištění bezpečnosti námořní dopravy.
Hlavním bodem evropského plánu je odminování a evropské námořnictvo disponuje specializovanějšími prostředky k vyhledávání a zneškodňování podmořských min než samotné americké námořnictvo. Operace bude podle evropských stratégů rozdělena do tří fází. Nejprve uvolnění lodí, které zůstaly uvězněny v zóně blokády. Poté by specializované týmy sledovaly a odstraňovaly případná minová pole rozmístěná v průlivu a na přístupech k němu. Nakonec by byl zřízen stálý systém vojenského doprovodu, který by doprovázel obchodní plavidla a zajišťoval jejich bezpečný průjezd. Cílem není zasahovat do bojů, ale příprava na poválečnou operaci v případě minimálních bezpečnostních podmínek.
Evropa na rozdíl od americké agrese vsadila na vyjednávací přístup, který by pomohl zabránit další eskalaci útoků. Paradoxně se však předpokládá jednání právě s Iránem, se kterým bude Evropa nucena koordinovat své kroky, ať už přímo, nebo prostřednictvím prostředníků. Iniciativu vede Francie a Spojené království a předpokládá se zapojení Německa a Itálie. Evropa vystupuje navenek jednotně, i když některé země zaujímají opačný postoj. A nejde jen o uvolnění průlivu k proplouvání lodí, ale dlouhodobou stabilitu dopravní tepny, kterou proudí podstatná část energie spotřebovávané na naší planetě.
Myslím, že je to hodně těžký úkol, ale domnívám se, že už dost bylo Trumpa, který tento konflikt neuváženě a bez plánu rozdmýchal přes mnohá varování expertů a ještě jej neustále přiživuje vyhrožováním a útoky. Ztrácí popularitu nejen ve světě, ale i ve své zemi. Stability navzdory občasným příměřím a dočasného otevření průlivu nebylo dosaženo a mírové rozhovory jsou v nedohlednu. Iránu vadí Trumpovo vyhrožování, agrese a jeho lži a nevěří mu.
Trump ohrozil nehorázně celý svět bez konkrétních důvodů, podle některých informací se přímé nebezpečí nepotvrdilo, a teď neumí konflikt ukončit a útočí kolem sebe. Opět vyhrožuje sankcemi „neposlušným“ zemím NATO, které mu dostatečně nepřispívají na obranný rozpočet nebo mu nepomohly ve válce s Íránem. Pykat mají i státy, které nedosahují pětiprocentních výdajů na obranu z HDP, což jsme samozřejmě i my. Podle zákulisních informací má Trump nachystaný seznam „hodných a zlobivých“ zemí. Ty jsou rozřazené do tří úrovní.
Do první kategorie „vzorných“ spojenců se řadí například Izrael, Jižní Korea, Polsko, Německo nebo Pobaltské státy. „Modelové země budou mít naši přízeň,“ poodhalil americký ministr obrany Pete Hegseth už loni v prosinci. Státy v dalších kategoriích mají být potrestány například za nedosažení výdajů na obranu 5 procent z HDP.
