Článek
Těším se na jaro a vzpomněla jsem si na příběh, který se nám stal před lety. Něco prostě nezapomenete a dokážete se tomu pořád smát.
Botanika není moje hobby, a když si pořídím rostlinu na zahradu, už si ji podruhé nedokážu koupit, protože nevím, co to je. Nejdřív jsme nechávali u rostlinek cedule s názvy, ale už to neděláme, rušilo to. Nijak mě to netrápí. Krása nemusí mít jméno.
Už několikrát jsme se stěhovali a zakládali zahrady a některé byly vydařené. Jeli jsme postupem pokus omyl a drželi jsme se zásady, že vedle nás vydrží jen silní jedinci. Kdo nepřežije, má podruhé smůlu. Nebo my? Dnes se chceme zahradou kochat, užívat si jí a jediná velká práce je sekání zahrady. Naše zahrada je určena ke kochání, stolování, setkávání se s přáteli či rodinou a bouchání šampaňského. A o růžích, třešních a hruškách.
naše listopadové růže
Když byly naše tři děti malé, pěstovali jsme zeleninu a ovoce, takže to byla docela práce a občas úspěch až do nebes, který však nevyvážil vynaložené úsilí, ale tenkrát nás to kvůli dětem bavilo. Jeden rok jsem ze zahrady každý den nosila plný kýbl okurek, a to několik týdnů. Soused, vystudovaný zahradník mě pozoroval, ale hrdost mu nedovolila se zeptat, jak to. No, ostatně odpověď by ho neuspokojila, dodnes nevím… žádné hnojení nebo tak něco. Prostě čím hloupější sedlák, tím větší brambory. Náš bývalý soused kdysi dávno zatloukal do velmi tvrdé půdy kůl a dělal díry na brambory. Vzpomínám si, že úrodu měl velkou.
Jednou přinesl můj muž sazenice rostlin, které se mu líbily, protože prý krásně kvetly. Už začínala zima, tak je vysadil do truhlíků. Na jaře byly rostlinky pěkné a muž je přesadil do půdy a čekali jsme, až začnou kvést. Ono však pořád nic, rostlinky už byly docela velké, dosahovaly skoro půl metru.
Můj muž se snažil, aby květinky rostly a začal přidávat k rostlinkám tyčinky na hnojení ve snaze, že nějakým kouzlem barevná krása vypučí.
Dům máme velký a z jedné strany domu je zahrada a z druhé strany dvůr, kde se věší prádlo. Věším, rozhlížím se a říkám si, panebože ten dvůr potřebuje vyplejt, prorůstá. Najednou spočine můj zrak na třech či čtyřech vzrostlých rostlinách velikosti půl metru, které mi připadají povědomé.
Moje podezření se potvrdilo… Velmi mě to rozesmálo, no pěstitelé jako fík. Musela jsem spoluzahradníkovi prozradit, že plevel fakt umíme pěstovat dobře, sekačka se statečně rostlinkám vyhýbá celou dobu a můj muž hnojí a oprašuje plevel. A ještě celou dobu rostlinky pozorujeme a hlídáme, aby se jim náhodou něco nestalo.
