Hlavní obsah

Nový film - Charta 77: Souhlasím s Prohlášením

Foto: Marta Dušková

Letošní Měsíc Příběhů bezpráví zahájil nový film Charta 77: Souhlasím s Prohlášením režiséra a ředitele vzdělávacího programu JSNS Karla Strachoty.

Článek

Jedná se o vzdělávací program Člověka v tísni. Letošní 22. ročník Měsíce Příběhů bezpráví se věnuje 50. výročí vzniku Charty 77 a jmenovaný film byl jeho součástí. Příběhem provází Václav Havel a dokumentem se prolínají jeho autentické vzpomínky a komentáře. „V 7 kapitolách, s prologem a epilogem, sledujeme období od soudního procesu s členy nezávislých hudebních skupin až po sametovou revoluci. Snímek obsahuje množství dobových dokumentů, režimních tiskovin a fotografií, které nejsou zařazeny jen jako ilustrace vyprávění, ale jejich obsah je cíleně akcentován a stává se tak nedílnou součástí vyprávění. Protože je snímek určen především mladé generaci, stejně jako v mých předchozích filmech jsem zvolil dynamický střih, mozaikovité vyprávění, do kontrastu stavěné situace a emoce, poutavé vizuální zpracování s animacemi a kresbami a výraznou hudbu – tentokrát například skladby The Plastic People of the Universe, DG 307 nebo Filipa Topola s Psími vojáky,“ představuje film Karel Strachota.

Musím přiznat, že film, který byl součástí plakátové výstavy věnované Chartě 77, mě hluboce zasáhl a připomněl mi někdy velmi nepříjemně dobu mých studentských let a vytáhl dávno zasunuté vzpomínky. Připomněl i to, na co jsem dávno zapomněla. Procházku městem po vyučování se spolužáky. Studovali jsme na gymnáziu a předpokládám, že to byl pravděpodobně rok 1977, maturovala jsem v roce 1978. Nevím, kolik nás tenkrát šlo, domnívám se, že možná pět nebo šest a najednou u chodníku zastavilo auto Veřejné bezpečnosti a chtěli po nás občanské průkazy. Tenkrát byla občanka jako knížka a nevím už, kolik měla celkem stránek, ale bezpečnost kontrolovala především stránku s číslem 21. Někteří si ji natrhávali na protest proti 21. srpnu 1968. Já jsem tenkrát v těch 18. letech tolik odvahy neměla, ta přišla až mnohem později. Dva naši spolužáci ano a byli naloženi do služebního auta a odvezeni k výslechu, který trval několik hodin. Teprve po té byli propuštěni a my jsme se dozvěděli, že se to týkalo té natržené stránky. Víc si toho nepamatuju, ale ten pocit strachu si vybavím i dnes.

Foto: Marta Dušková

ilustrační foto

Foto: Marta Dušková

ilustrační foto

Foto: Marta Dušková

ilustrační foto

Foto: Marta Dušková

ilustrační foto

Dokument Charta 77: Souhlasím s Prohlášením je k dispozici zdarma na webu Charta 77: Souhlasím s Prohlášením – Dějiny – Měsíc Příběhů bezpráví 2026 – JSNS.CZ a určitě není určen jen pro pamětníky, jako jsem já, ale hlavně pro mladší generaci. Film je určen i k promítání ve školách. Některé události je nutné neustále připomínat, i když pamětníci jen těžko zapomenou.

Charta 77 byla československá občanská iniciativa, která kritizovala „politickou i státní moc“ československého komunistického režimu za nedodržování lidských a občanských práv, k jejichž dodržování se Československá socialistická republika zavázala při podpisu Závěrečného aktu Konference o bezpečnosti a spolupráci v Evropě v Helsinkách. Autoři chtěli zůstat v anonymitě, ale ví se, že za velkou částí textu stojí Václav Havel a Pavel Kohout. Václav Havel byl také jeden z mluvčích Charty 77. Informace jsou uvedeny i v dokumentu.

V galerii je pár mých fotek plakátů z výstavy, ale daleko důležitější byl pro mě právě ten dokument.

Reakcí na Chartu byla Anticharta, oficiální název Za nové tvůrčí činy ve jménu socialismu a míru, ustanovená komunistickou vládnoucí moci. Dodnes si pamatuju událost kolem Anticharty, která se odehrála v Národním divadle, kam byli nahnáni umělci, aby podepsaly prohlášení namířené proti Chartě 77. Celý průběh byl vysílán v přímém televizním přenosu a ukázka je součástí i nového dokumentu. V hledišti mě překvapili známé osobnosti z uměleckého světa, na které jsem dávno zapomněla, že ji také podepsali. Ale odsoudit je lehké, obzvlášť pro ty, kteří tu dobu nezažili. Některým komunisté naprosto ovlivnili životy, některým je zničili, jiní končili ve vězení. Někteří velký nátlak neustáli a podřídili se. Soudit je nikomu z nás nepřísluší. Jiná kapitola jsou lidé, kteří spolupracovali s StB, ti měli na výběr a nemuseli udávat svoje přátele či známé a dělali to. Tady je odsouzení myslím na místě.

Je smutné, že někteří lidé nevěří vzpomínkách těch druhých. Stalo se mi to vloni u článku o vzpomínkách na tehdejší dobu, kdy jsem byla nařčena ze lži. Je třeba si uvědomit, že náš život se může lišit podle toho, kde žijeme, tenkrát a i dnes. Mezi komunisty byli značné rozdíly stejně jako u jiných lidí. Zarytý komunista z přesvědčení se velmi lišil od těch, kteří museli vstoupit do KSČ, pokud chtěli vykonávat povolání profesionálního vojáka, pracovat v zahraničním obchodě a tak bych mohla pokračovat. Naše vzpomínky na komunismus jsou logicky tedy značně odlišné a zlehčovat toto období jen proto, že jsme žádný velký útlak neprožili či dokonce tvrdit, že za komunismu bylo líp, je značně zcestné. Mně teda líp nebylo. Tuto dobu přibližuje právě dokument Charta 77: Souhlasím s Prohlášením, který rozhodně stojí za zhlédnutí.

Máte na tohle téma jiný názor? Napište o něm vlastní článek.

Texty jsou tvořeny uživateli a nepodléhají procesu korektury. Pokud najdete chybu nebo nepřesnost, prosíme, pošlete nám ji na medium.chyby@firma.seznam.cz.

Související témata:

Sdílejte s lidmi své příběhy

Stačí mít účet na Seznamu a můžete začít publikovat svůj obsah. To nejlepší se může zobrazit i na hlavní stránce Seznam.cz