Článek
Sama se však chová stejně a jde proti vlastním slibům v duchu „co nemůžeš ty, já udělám“. Nejdříve vznikne nové a naprosto zbytečné ministerstvo sportu, o kterém kromě chození do schodů nikdo neví, čím se vlastně zabývá. Ani si nepamatuju celý jeho název. Pozice ministra Šťastného, který překvapivě někdy vystupuje i za ministerstva kultury či životního prostředí, vypadá jako úlitba Motoristům a ne skutečná potřeba této pozice. Jediný návrh Šťastného za poslední dobu byl prosadit rentu úspěšným sportovcům za jejich reprezentaci, což mi přijde jako výsměch dalším potřebnějším skupinám. Sportem si většina sportovců vydělá tolik, že se o tom ostatním může zdát a nemyslím si, že by ti nejúspěšnější potřebovali nějakou finanční pomoc.
Babiš nyní zakládá „armádu“ zmocněnců, kterých už je sedmnáct a je jich víc než ministrů. Vláda jede proti vlastnímu prohlášení, kde v pasáži nesoucí honosný název „debyrokratizace“ je uvedeno: „Zavedeme a důsledně naplníme princip ‚jednou a dost‘ – co stát jednou má, nevyžaduje znovu.“
Tento postup vlády je kritizován a vzniká podezření, že jde o trafiky. Zmocněnce k ruce dostávají slabší ministři a někdy to vypadá jako kontrola ministrů či dokonce jako zdvojené funkce a jako příklad mě napadá zmocněnec Turek a ministr Červený. Vláda však tyto pozice zmocněnců prezentuje jako koordinátory klíčových vládních priorit. Někteří vládní zmocněnci plní již zažité a tradiční role, jiní jsou ve velmi specifických a často i silných pozicích. Šest z nich zabezpečuje (tedy zajišťuje jim servis a podmínky pro práci) Úřad vlády, tři ministerstvo zahraničních věcí, dva ministerstvo životního prostředí a po jednom ministerstvo vnitra, místního rozvoje, zdravotnictví, obrany, spravedlnosti a průmyslu a obchodu. „Premiér si k sobě na klíčové agendy bere vládní zmocněnce, kteří se v drtivé většině případů zpovídají premiérovi nebo vicepremiérovi,“ vysvětluje 1. vicepremiér Karel Havlíček s tím, že kabinet zmocněnce plánuje zřizovat na své prioritní zájmy.
Politolog Pehe naznačuje: „Zdá se, že klíč k vytváření nových pozic zmocněnců spočívá v tom, že je k sobě dostávají někteří ministři zejména z menších stran, kteří jsou vnímáni premiérem jako slabí. A to, že k nim zřizuje pozici zmocněnce, tak trochu znamená, že odebírá část jejich pravomocí a přesouvá ji na zmocněnce. Dalo by se to nazvat jakýmsi vyvlastňováním pravomocí“. Podle něj spíše než k meziresortnímu koordinování zmocněnce premiér používá pro dohled nad ministry, kteří jsou z jakéhokoliv důvodu problémoví.
Nejnovějším vládním zmocněncem je Jakub Landovský, který má dohlížet na plnění závazků vůči NATO, což mi přijde naprosto absurdní a už jsem se k tomu někde vyjadřovala. Jak může zmocněnec zajistit plnění závazků, které vláda odmítá plnit? Podobný názor má i politolog Pehe: „Závazky má vláda jednoduše plnit a ne vytvářet pozici zmocněnce, který bude zkoušet, jestli se ty závazky dají splnit.“
Opozice zřízení této funkce kritizuje, exministryně obrany Jana Černochová ji nazvala trafikou. Vysvětlení Babiše, že Landovský nebude za funkci zmocněnce placen, ale bude nadále pracovat na ministerstvu obrany, pořád není důkazem potřebnosti této funkce.
Babiš dává najevo nespokojenost s některými ministry nejen zřizováním funkcí zmocněnce, ale na některé ministry dohlíží a úkoluje je, jako například Jeronýma Tejce na spravedlnosti, kterému zadal zpřísnit tresty za týrání zvířat. Po odborné kritice návrhu ministra kultury Oty Klempíře na zrušení koncesionářských poplatků, Babiš oznámil vznik pracovní skupiny, která bude zákon přepracovávat. V jejím čele nebude stát Klempíř, ale Babiš sám. Jakoby se u nás začala projevovat plíživě diktatura jednoho oligarchy.
Vicepremiér Havlíček dnes zřizování vládních zmocněnců hájí, ale před třemi lety jako opozičník neváhal kritizovat „obsesi“ minulé vlády vládními zmocněnci a různými koordinátory. „Jestliže už zřizujeme pozice různých zmocněnců či koordinátorů, tak už to jsou ti, kteří částečně možná nějakou odpovědnost nesou, ale kde je politická odpovědnost, kde je ta odpovědnost toho konkrétního ministra.“
Pozice zmocněnce dává smysl pouze v případě oblastí, které nejsou v gesci ministrů a jako příklad uvádím zmocněnce pro záležitosti romské menšiny nebo pro spolupráci na hraničních vodách.
