Článek
Podle mých vzpomínek tedy rozhodně lépe nebylo. Naprostá nesvoboda, kdy jste se báli některé věci říct nahlas a při debatách se známými jsme někdy raději zavírali okna. Děti slyšely doma něco jiného než ve škole. Cestování do zahraničí bylo téměř nemožné, pokud opomineme Jugoslávii, kde byl nutný devizový příslib, který ovšem nedostal každý. Nemožnost výběru školy pro děti, lékaře apod. Školy a lékaři jen podle spádové oblasti.
Byty zadarmo? Lidé kolem nás měli podnikové byty či domečky a pokud si dobře pamatuji, zadarmo byly jen byty služební. My jsme si našli byt spolu s prací. Nevybírali jsme si tedy primárně práci, která nás zajímala, ale práci, kde byl zaměstnanci nabízen byt. Byl to podnikový byt, ne služební. Měli jsme jej díky práci, platili jsme nájem, a pokud bychom ze zaměstnání odešli, museli bychom opustit byt. To se také po letech stalo. Jednou jsme se zúčastnili aukce o byt, který nabízela obec. Nájem by byl přijatelný, nicméně hrálo se o něj a byl dán nejvyšší nabídce. Ano, vím, toto je stejné i dnes. Kousek od nás jsou nabízeny tzv. startovací byty pro mladé lidi a myslela jsem si, že jsou tedy i za přijatelný nájem. Nájem by byl přijatelný, kdyby tam nebyla podmínka, že byt bude přidělen nejvyšší nabídce.
Levné zboží? Když odhlédnu od toho, že byly většinou obchody prázdné a na vše jsme stáli fronty, byla cena úměrná tehdejším platům, takže většina lidí si moc vyskakovat nemohla. Chyběly základní potřeby a mám jednu úsměvnou vzpomínku. Vidím, jak kolem mě projíždí na motorce známý a má na ní přivázán celý sloupec menstruačních vložek. Bylo tam snad deset balíků a já jsem se nedivila. Měl doma ženu a dvě dospívající dcery. Já jsem si jen pomyslela: jé kdepak dostaly vložky? Tolik balíků jistě dostal od známé prodavačky za menší či větší úplatu, protože běžně u nedostatkového zboží bylo určeno, kolik kusů smíte nakoupit. Dnes to běžně zažíváme u zboží ve slevě, ale to není nedostatkové zboží. Nakoupíte je kdekoliv jinde.
Pamatuji si, když jsem jednou před Vánoci v Praze nakupovala dárky, tedy oprava sháněla dárky, šla jsem kolem Kotvy a všimla jsem si, že z boku Kotvy, ne tedy u hlavního vchodu stojí velká fronta lidí na něco, co prodávají z krabic u malého pultíku. Šla jsem nahlédnout, na co ti lidé stojí za vražedných pohledů všech. Byly to tehdy opravdu krásné zimní zateplené rukavice, které člověk viděl možná v nějakých časopisech. Dovoz ze zahraničí a pánské. Rozhodla jsem se vrátit na konec fronty a koupit je jako dárek mému muži pod stromeček, ovšem bez naděje, že na mě vůbec jeden pár vyjde, než na mě dojde řada. Za mě si začali stoupat další lidé a po nějaké delší době se mě teprve začali ptát, na co vlastně stojíme. Prostě byla fronta, a to znamenalo nějaké zajímavé zboží.
Uprostřed Václaváku na levé straně, pokud máte za zády muzeum, býval krámek s hračkami z dovozu. Během roku jsem jej nenavštěvovala, ale před Vánoci jsem chtěla pro děti něco neobyčejného a zvláštního. Už si nepamatuji, jak se krámek jmenoval. Pokud tam byla velká fronta, věděla jsem, že přivezli nové zboží, což bylo synonym pro zajímavé. V tomto případě jsem se také vždy postavila do fronty, aniž jsem věděla, na co stojíme. Prostě na zajímavé hračky, které za pár hodin už nebudou, protože se prostě vyprodají.
Dnes už pět lidí je pro mě fronta, ve které nemíním stát, protože prostě mohu koupit kýžené zboží někde jinde. A mohla bych pokračovat, ale to už by bylo na román. Nerozumím moc tomu, jak někdo může říkat, že za socialismu se žilo lépe. Ano, ani dnes není ráj na zemi, ale pořád mi přijde nejdůležitější svoboda a ta bezesporu dnes je.
