Článek
Pánské sukně patřily běžně do šatníku stovky let a byly součástí oděvu římských legionářů, vikingských válečníků a středověkých rytířů a skotská sukně je dodnes součástí pánského šatníku. Incident butiku nelze tedy označit jako návrat do minulosti. Někdo se prostě rozhodl, že bude určovat pravidla správného oblékání? Jednání butiku není nic jiného než diskriminace a za takové jednání hrozí pokuta od České obchodní inspekce. Podle právníků je čím dál častější diskriminace zákazníků na základě sexuality. Andrej, který podle svých slov rád nosí pánské sukně, si chtěl do svého šatníku koupit nový kus a mělo by to být jen jeho svobodné rozhodnutí. Ve 21. století bych takový zákaz, který de facto omezuje svobodu a ještě se toho ujal člověk delegující sám sebe do role arbitra módy, bych tedy opravdu nečekala a je dobře, že bude toto jednání potrestáno pokutou. Je to stejná diskriminace jako zákaz vstupu Ukrajincům, Romům či v neposlední době i zákaz do některých podniků dětem.
„Pánský šatník, hlavně ten formální, mi přijde neskutečně fádní. Je to v podstatě uniforma. Myslím, že muži by měli mít možnost být sví a expresivně se vyjadřovat,“ říká pro Heroine politolog Andrej Ruščák. Právě jeho vykázala krejčová z obchodu v pražských Dejvicích. „Nesnáším horko. Mnohokrát jsem v práci řešil situaci, kdy venku bylo pětatřicet stupňů, a zatímco ženy mohly chodit nalehko, my muži jsme museli mít plný oblek s košilí, sakem a kravatou. To mi přijde úplně nesmyslné,“ pokračuje s důvody, proč si sukně z praktického i estetického hlediska oblíbil. Je smutné, že se politolog dostal do situace, kdy musí vysvětlovat důvody, proč má rád pánské sukně. Sukně či šaty nosí občas některé mužské celebrity a po většinu lidské historie šlo o naprostou normu.
„Sukně je jeden z nejstarších oděvních prvků,“ vysvětluje pro web Heroine.cz etnolog Daniel Dědovský. „Vzniká velmi jednoduše upnutím obdélného kusu látky okolo těla. V Evropě jsou doklady její geneze od dob starého Řecka.“ Sukně nebyly jen výsadou bohatých a mocných: jako pracovní uniformu je podle Dědovského kolem roku 1500 nosili například kutnohorští havíři. Tuniky rozšířené u kolen a přepásané v pase jsou neodmyslitelně spojeny s evropskou rytířskou kulturou.
ilustrační foto
Spojovat pánskou sukni s drag queen či s protestem k genderovým rolím je trochu krátkozraké. Pro některé muže je změna v oblékání prostě jen praktická. Sukně neoblékají jen zahraniční celebrity. Na festivalu v Karlových Varech před pár lety si přišel pro cenu v sukni režisér Štěpán Vodrážka. Smokingem dodržel dress code, jen místo kalhot měl černou sukni, ležérní, ale pořád elegantní. Muži v sukni nebo oděvech, které ji připomínají, se v naší kultuře vyskytovali od starověku až téměř do sedmnáctého století. V některých kulturách je to běžné dodnes. Překvapuje mě, že v Čechách se objevuje taková netolerance a konzervativnost a že vůbec někomu stojí za to se podivovat nad něčím oděvem, pokud tedy není nahý. Tento přístup ani nesouvisí s věkem, je to jen o tom, nezabývat se zbytečnostmi a neurčovat lidem pravidla jak žít. Je to každého věc a to říkám já, která jsem už věkem na „druhém“ břehu. Svoje tři děti jsem vedla k toleranci i za socialismu a dnes jsou tak vedena i vnoučata. A nějaká nesmiřitelnost s odlišností by neměla do našeho života vůbec patřit.
Moc nerozumím tomu, proč se lidé často zabývají takovou malicherností jako kritikou oblečení či vizáže, pokud člověk neodpovídá nějakým jejich údajným pravidlům. Nečtu žádné takové komentáře, ale často se toto téma objevuje už v nadpisech článků. Nemají na kritiku právo a právě kritici ukazují svoji nízkou úroveň poukazováním na jiné. Přece jim to nemůže nic přinášet a obvykle jsou to lidé, kteří by se měli zaměřit spíše na sebe.
Předmětem kritiky je často rovněž tetování, piercing či prostě jakákoliv odlišnost, kterou kritici považují jako odklon od standardu. Mně se tetování líbí a mají ho všechny tři děti. A samozřejmě se mi nelíbí všechno, ale ať si pravidla určuje každý sám. Jistě i mě někdo vnímá kriticky, ale upřímně je mi to jedno. Ve společnosti chybí čím dál víc tolerance a nízké sebevědomí kritiků je vede k pocitu oprávněnosti poukazovat na ostatní. Mělo by stále platit, žij a nech žít.
